Kapitola 8 Řešení závažných krizí

Tato část knihy je zveřejněná ve formě lehce upraveného strojového překladu z angličtiny.
Máte možnost se podílet na úpravě textu, tím že text okopírujete do editoru, opravíte a pomocí formuláře Napište nám v příloze zašlete zpět.

Předcházející část: Kapitola 7 Proces stárnutí  

Všichni nás občas čelí závažným krizím života, ale kolik z nás ví, jak zvládnout smrt, rozvod, odloučení, zoufalství, zranění, nehodu, katastrofu a další závažné události, které vedou k emočnímu převrácení? Jaké techniky lze využít k tomu, abychom tyto zkušenosti zvládli?

Znovu se zaměříme na mapu vědomí jako na referenční bod pro lepší pochopení této otázky. Tato mapa je matematický model, který představuje lidské ego, já (s malým je ‚). Zahrnuty jsou různé úrovně vědomí a jejich jména podle společných lidských zkušeností z hanby, viny, apatie, zármutek, strachu, touhy, hněvu, pýchy, odvahy, ochoty, přijetí, rozumu, lásky a radosti. Při pohybu směrem k vrcholu se přiblížíme pravdě. Při pohybu směrem ke dnu se dostáváme dál a dál od pravdy.

Mapa ukazuje, že čísla udávají relativní energii nebo výkon různých úrovní. Apatie je například mnohem méně silná než strach. Strach má mnohem méně energie než Odvaha a Neutralita má méně energie než Láska. Relativní výkon těchto různých poloh odráží různé pohledy.

Jak již bylo zmíněno dříve, energie pod Odvahou se snižují, což naznačuje, že efekt je destruktivní, nepodporuje život a je v rozporu s pravdou. Na úrovni Pravdy, která je označována jako Odvaha, jsou energie neutrální. Poté jdou nahoru, když se pohybují do oblastí lásky, což naznačuje, že tato energetická pole podporují život a jsou v souladu s pravdou.

V době akutních katastrofických zážitků se život náhle stává noční můrou a člověk je najednou zahlcen emoční bouří. Jsou však k dispozici techniky pro zvládnutí těchto akutních událostí; zkrátit jejich trvání, zmírnit bolest a utrpení a minimalizovat stres.

Všechny tyto hlavní životní zkušenosti mají něco společného v tom, že všechny představují akutní katastrofální ztrátu mysli a hrozbu přežití. Ukazují významnou změnu a mají společný pocit bezmocnosti kvůli jejich konečnému a trvalému charakteru. Mysl vnímá, že je zastavena a nemůže s nimi dělat nic. Je to fenomén trvalosti zastavení, a že člověk je bezmocný a nemůže změnit událost, která přispívá k intenzitě akutního rozrušení. Jak to zvládnout bude záviset na orientaci člověka na předmět a na znalosti celé oblasti vědomí.

Všechny tyto zkušenosti vyvolávají bouři negativních pocitů, jako je šok, nevěra, popírání, hněv, vina, strach, sebevina, nelibost, odcizení nebo opuštění, vztek na Boha a sebe sama, soucit, hněv ve světě, a vztek v rodině. Všechny tyto negativní emoce se objevují najednou, někdy v pořadí a někdy i v kombinaci, ale obecně dochází k masivnímu zahlcení negativních emocí oddělení, ztrát a intenzity, které sdílejí všechny zkušenosti společné.

Za prvé, je sekvence šoku a pak zášť, nevěra a hněv. Sekvence těchto emocí se liší od zkušenosti až po zkušenost a od člověka k člověku; přesné sekvenování je nevýznamné. Význam spočívá v tom, že uvolňují vše na spodku Mapy vědomí.

Energetická pole v dolní části mapy jsou v záporném směru a když se jedno z těchto energetických polí stane silným, má tendenci tahat zbytek pod úroveň 200 dolů. Smutek nad ztrátou pak vypadá, že s sebou přináší pocit viny, společně s pocity beznaděje, strachem z budoucnosti, touhou měnit celou událost a hněvem. Celé negativní energetické pole je rozpoutáno v jedné obrovské nouzi. Problémem je skutečně to, že je rozrušeno masivním uvolněním energie.

Mysl se pokouší použít důvod pro zvládnutí těchto energií. Snaží se přemýšlet: svou cestu ven z dilematu a hledá vysvětlení a důvody. Mysl nemůže uspět v tom, protože polevy energetických polí jsou tak masivní, že se myšlenky skutečně stávají odrazem negativity pole; proto se myšlenky sami stanou negativními.

Dalším znakem, který je společný všem těmto zkušenostem, je to, že jsou všichni na vrcholu stupňů životního stresu, které číselně určují stupeň stresu některých životních událostí od nuly do 100. Ty, které byly zmíněny výše, jsou na vrcholu seznamu. Smrt manžela, dítěte nebo člena rodiny spolu s rozvodem jsou na vrcholu této stupnice, takže jsou to všechny maximální katastrofy, kterým můžeme čelit v našich celkových životních zkušenostech. Problémem je, jak je převést na akutní zisky, jak je maximalizovat a jak je využívat jako odrazové sklo pro významné skoky ve vědomí.

Je nutné znovu zkontrolovat samotné vědomí a vztah mezi tělem, myslí a duchem. Jaká je přesná povaha tohoto vztahu a jak nám může pomoci naučit se zvládat závažné krize? Jak již bylo zmíněno dříve, tělo se nemůže zažít. Tělo je prostě a je to skutečně nevědomé. Víme, kde je tělo kvůli pocitům. Nezažíváme tělo; místo toho zažíváme pocity těla. Samotné senzace nemají žádný způsob, jak se zažít, ale mají zkušenosti s něčím větším než sami, které je v mysli. Naše povědomí o tom, co se děje v těle, nastává, protože je hlášeno a prožíváno v mysli.“

Mysl nemá žádnou schopnost zažít. To vypadá jako šokující myšlenka, ale paměť nemůže zažít svou vlastní paměť, myšlenka nemůže zažít svou vlastní myšlenku a pocity nemohou zažít svůj vlastní pocit. Je to proto, že mají zkušenosti s něčím větším, než je mysl, což je samotné vědomí. Kvůli vědomí si člověk uvědomuje, co se děje v mysli. Mysl pak hlásí, co se děje s pocity, a pocity hlásit, co se děje s tělem. Proto je zkušenost odstraněna z několika úrovní · od samotného těla. V souladu s tím samotné vědomí nemůže skutečně zažít. Je to z důvodu energetického pole vědomí, že jsme schopni vědět, co se děje uvnitř vědomí. Oznamuje, co se děje v pocitech a pak hlásí, co se děje s tělem. Proto se zkušenosti, které prožíváme, značně odstraní z fyzického těla samotného.

Protože prožívání probíhá uvnitř vědomí, můžeme řešit řešení lidských problémů přímo v oblasti vědomí, a tím účinně zkrátit a zmírnit množství bolesti a utrpení a přinést mnohem efektivnější výsledek. Výsledky této techniky a přístupu byly demonstrovány při zvládání fyzické bolesti, nemoci, utrpení, deprese, úzkosti a strachu. Stejná technika bude fungovat při řešení těchto akutních emočních katastrofických mimořádných událostí, protože tam, kde člověk skutečně žije, je v prožívání vlastního prožitku.

Osoba si myslí: „No, žiji ve světě. Prožívám svět, „ale to, co se skutečně registruje, je zkušenost s touto zkušeností (např.“ Zážitky „). Pokud se budeme zabývat tímto přesným zaměřením, zvládneme to s ničím. Pokud se soustředíme na to, kde zažíváme zkušenost, můžeme věci s přesností zvládnout. Ve chvílích a minutách můžeme zvládnout věci, které by trvaly týdny, měsíce, roky a ve skutečnosti i životy. Za hodinu se nám podaří zvládnout něco, co jiní nedokázali zvládnout po celou dobu života. Známe lidi, kteří zažili tyto katastrofické události v raném životě, a když je uvidíme ve starším věku, stále je to pro ně neskončilo. Nenávist, hořkost, zlost, rozčarování, zuřivost a hlavní rozhodnutí, která vycházejí z těchto negativních pocitů, jsou ještě s osobou padesát let později. Je to, jako by se událost stala včera; to je ještě nezahořeno a zrušeno a znalost toho, jak zvládnout převrácení, jim nebyla k dispozici.

Budeme se soustředit na to, jak zvládnout překonání na úrovni, kde se to prožívá. Podíváme se na pole zkušeností, abychom si uvědomili, kde se děje. Není to děj ve světě, v nohou nebo v žaludku. To se děje uvnitř vědomí. Jak člověk zkoumá, kde člověk zažívá zkušenost, zjistí, že je všude. Člověk nezažívá věci v ohnisku; to je systém víry mysli. Například se zeptám někoho, kdo si toho nevšimne: „Kde zažíváte své myšlenky?“ Obyčejně člověk ukazuje na hlavu a říká: „Tady.“ To je systém víry – myšlenky o myšlenkách. Jeden si myslí, že jejich myšlenky jsou v jejich hlavě, ale to je jen myšlenka. Kde si vlastně myslí, že myšlenka, kterou věří, je myšlenka v hlavě? Jak se skutečně domníváme s trochou rozjímání a úvahami, uvidíme, že skutečné prožívání je rozptýlené a děje se všude. Nedalo se položit prst na žádné konkrétní místo, kde se zkušenost děje. Je to současně všude a nikde.

Práce s tímto bodem odhalí něco překvapivého, což dělá tento druh práce přesné. Vím to proto, že jsem s ním pracoval klinicky více než padesát let a proto, že jsem prodělal většinu životních krizí. Ve skutečnosti jsem před několika lety prošel kolem půl tuctu a podělil se o své zkušenosti s pravdou těchto věcí, protože je možné je prožít všichni v sobě.

Je překvapivé, že jedinou věcí, kterou lze v těchto akutních katastrofických událostech zvládnout, je energie samotných emocí. Pokud se podíváme na tuto zkušenost, vidíme, že to není událost, k níž došlo, nebo se domníváme, že se stalo ve světě, což je problém, ale způsob, jakým se na ni cítíme. Kdo se stará o fakta? Nemají nic o sobě nic. Je to emoční reakce na tuto skutečnost. Faktem je jen fakt, „nic“. Jak se cítíme ve skutečnosti, je tedy jediná věc, o které se opravdu musíme zabývat událostmi v životě.

Naše pocity přicházejí z našich postojů, přesvědčení, našeho způsobu, jak s nimi být, a toho, jak se na světě díváme, čímž dáváme emocím různorodost. Nicméně ve stavu převrácení je problémem zacházení s vlastní emocionální energií samotnou. Nemusíme se ani vyrovnat s emocí, jen energií emocí. “ Ano;‘ jeden říká: „Ale co tam děje? Co teď udělám bez peněz? Co budu dělat s žádným manželem? “ A tak dále. Překvapivě se události velmi snadno ovládají. Neexistuje žádná akutní katastrofa. Samotné události jsou ve skutečnosti jen manipulovány mechanicky, jakmile jsou pocity odloženy.

Může se jednat o nějakou neochotu, zášť nebo lítost, ale to jsou drobné věci. Zvládnutí skutečných problémů ve fenomenálním světě, v každodenním životě, je naopak mnohem jednodušší. Nejsou to skutečné problémy. Myšlenka, že jsou, právě vychází z energetického pole negativních emocí, kde se zdá katastrofální, beznadějná, nesnesitelná a nepřekonatelná. Jakmile člověk vyjde z druhé strany, život se sám přizpůsobí. Něco jiného přichází k vyplnění vakua a život pokračuje dál. Tyto problémy byly jednoduše vyřešeny, jakmile byly emoce mimo cestu.

Život představuje řešení všech problémů. Nezbytnost je matkou vynálezu, takže jakékoli dilema, které se objeví v životě člověka, se vyřeší samo sebou a energie života se obnoví. Život jde bez ohledu na to, jak velká je katastrofa v tuto chvíli. Problém tedy nezachází s událostí „tam venku“ nebo životními okolnostmi, protože se sami budou vypořádat. Obvykle příbuzní nebo blízcí přátelé zvládnou situaci pro osobu, která je zhoršena překonáním. Problémem je zacházení s energiemi, které vznikají.

Když se jedna z těchto hlavních negativních energetických polí začne uvolňovat, má sklon táhnout ostatní. Zřídka se jedná o samotný zármutek. Vina se s ním téměř vždy spojuje tím, že se obviňuje. Může to mít formu otázek, jako například: Proč jsem nevypadal, když jsem se otočil? Proč jsem neřídil řetězy? Proč jsem ji dříve nepřišel s lékařem? Možná bychom mohli vyléčit její rakovinu. Proč jsem na toho koni vsadil? Existuje určitý druh retrospektivní sebepoškozování. Existuje také apatie a beznaděje – život je beznadějný; život vypadá beznadějně. Vypadá to, že už nikdy nebudeme šťastní. Je to jako zdroj štěstí opustil svůj život. Samozřejmě, že zármutek je pro ztrátu přirozený, a pak existují obavy, které vznikají – jak budu žít bez čehokoliv, co jsem ztratil?

Neustálá, neustálá touha nás zbláznila, aby se pokusila změnit. Co můžeme udělat? Tam je vyjednávání, snaha manipulovat, hádat se s Bohem a dělat smlouvu s Bohem: „Bože, pokud to necháš jen tak a tak živ, udělám to a ono.“ hněv, vztek na život a povaha života, a hněv, který se přemístí lidem do života, je to chyba něčí. Všechny tyto negativní energie obvykle zpřístupňují najednou a od okamžiku k okamžiku mohou být dominantní jeden nebo druhý. Současně se mysl divoce rozbíjí, snaží se vysvětlit, snaží se to zjistit a je zaplaveno přetečením energie. Problémem je, že energie je příliš velká, aby mysl mohla zpracovávat. Pohybuje se v dezorganizaci, do adrenalinu a biologického stresu hormonální přemoci, a že akutní stres hodí člověka do stavu akutní nouze v samotném vědomí.

Problémy nejsou řešeny na úrovni, na které se zdá, že se vyskytují, ale na další vyšší energetické úrovni. Vyšší energie znamená větší sílu. Když se s nimi jedná, řeší se s nimi automaticky, což není možné v nižších úrovních. Vše, co musíme zvládnout, jsou energií emočního převrácení. Vypadá to překvapivě, že psychiatr říká? Většina lidí by očekávala, že by psychiatr začal mluvit o psychologii složitého vztahu mezi člověkem a událostmi a co znamenají symbolické, tj. Psychologické složky.

V tomto případě to všechno vynecháme a místo toho řešíme energii, kterou uvolňují emoce; bez ohledu na psychologii může být bezvýznamné. Tam je masivní uvolnění negativních emocí a je vhodné se vyrovnat s energií těchto emocí. Velmi účinnou technikou je ignorovat myšlenky, protože mysl jim nikdy neuvědomí, protože to nemá schopnost. Je v masivním stavu. Problémy jsou mimořádně složité a trvalo by to celý život, kdyby člověk opravdu chtěl znát plný význam každého příspěvku od každé úrovně psychického já k celkovému významu zkušeností. Není nutné to dělat a je to velmi dobrá věc, když to neuděláte.Osoba musí pouze vstoupit do pocitu samotného.

Nejprve si všimněte, že pocit se cítí obecně a že pod ním je energie. Je to tak, jako by vědomí fungovalo tímto způsobem, jako by zde bylo difúzní tělo energie, které opravdu nemá jméno. Člověk by mohl nazývat energií emocionalismu, energií za pocity. Vzhledem k určitému časovému okamžiku začíná tato rozptýlená, nepojmenovaná energie ve formě například žalu, hněvu, vzteku, rozhořčení, sebelítosti nebo žárlivosti. Toto emocionální pole bylo zpočátku rozptýlené a beztvaré, ale nyní připomíná podobu žalu, ale v něm je také strach a hněv. Je to energie emocionalismu obecně.

Když je dána delší sekunda, bude mít například větší podobu specifického strachu. „Jak budu žít bez peněz nebo něčeho?“ Strach začíná mít formu a pak začínají vyvstávat myšlenky ze specifických emocí strachu. Je to jako sled událostí a oceán potlačené energie.

Budeme se učit, jak to dekomprimovat. Pokud člověk může odpojit pojistku a vytáhnout zástrčku, pak je odpojen od všech zážitků a zanechán vnitřnímu klidovému stavu.

Bude užitečné, pokud člověk může přijmout skutečnost, že člověk nemusí dělat nic o vnějších událostech nebo je dokonce vyřešit. Člověk nemůže dosáhnout pokroku tím, že se podívá na myšlenky, protože jsou nekonečné. Člověk se nebude snažit zvládnout problém tím, že se podívá na konkrétní emoce, ale bude mít velmi hluboký účinek, pokud se člověk dovolí soustředit se na energii pod rozrušením. Jak člověk zažívá zkušenost dříve a dříve, všimne si, že energie je rozptýlená a téměř bezmocná. Je to jako kontejner s tlakovým plynem, který hledá uvolnění. Jeho energie se hromadí po celý život a teď má cestu ven. Akce, která se stala v životě, otevřela hradby, brány, dveře a nyní tento zásobník stlačený, potlačený. emoční energie využívá této příležitosti k útěku. Jakmile jsou otevřené dveře stodoly, vyběhnou všechna zvířata.

Jak se může člověk dostat z cesty běžících zvířat? Člověk nemůže; zkušenost však může být rychle překonána tím, že přijme skutečnost, že člověk nemůže uniknout. Chcete-li se pokusit uniknout, prodloužíte jej. Mysl se pokusí zjistit způsob, jak uniknout emoční energii, jako by to snížilo bolest; nicméně, bolest skutečně přichází z odolání zkušenosti. Chcete-li to zvládnout, stačí se posadit a nechat se mu odolat, místo toho zvolit, aby byl s ním. Čím rychleji to otevírá, tím rychleji je energie vypuštěna a rychlejší zážitek skončí. Celá věc může být propuštěna namísto toho, aby se mohla nekonečně, trapně, táhnout po hodinách, dnech, týdnech, měsících, letech nebo dokonce celý život.

Pamatujte, že když někdo má akutní zranění, jako je spálenina na ruce, pokud zastaví všechno a použije stejnou metodu, jak se vzdát odporu tím, že otevře dveře a přivítá jej a říká: „Ve skutečnosti chci víc, “ více energie z této zkušenosti a pokud budou ignorovat to, co se děje na mysli – ignorovat myšlenky, ale nechat zkušenost energetického pole – mysl řekne:“ No, zažívám smutek. „To je štítek, takže budeme říkat, že všechny myšlenky jsou štítky a nemají žádnou realitu – ve skutečnosti žádná z těchto věcí neexistuje. Pokud miluje člověk, mysl automaticky říká „smutek“; což je označení. Protože má mysl moc nad emocemi a schopnost dát jim podobu, víra, že ztrácí někoho, způsobuje, že zármutek dává emocionální podobu. Energetické pole emocí je ve skutečnosti beztvaré, ale když člověk trvá na tom, že je to smutek, pak se projeví zármutek. Pokud někdo nosí zbraň do hlavy, jsme přirozeně přesvědčeni, že to vyžaduje strach; proto stejná energie nyní předpokládá poněkud jinou formu označenou jako „strach.“

Je výhodné snížit formu energetického pole a přestat označovat nic. Neříkáme lidem: „Víš, procházím smutkem; Procházím strachem; Přežívám rozčilení. „Rozrušení je blíže pravdě. Je to obecný termín, protože je velmi těžké říci, co je emocí v akutním rozrušení. Zpočátku člověk obvykle zažívá pocit šoku, necitlivosti a nedůvěry, že se to mohlo stát. To je okamžik, kdy začít tuto praxi. Člověk je připraven, pokud vědí o technice předem.

Před několika lety jsem prožil takovou zkušenost a okamžitě jsem začal nechat se vzdát zkušenosti. Neustále jsem tyto myšlenky zrušil. Například ztráta vypadala jako navždy, celý život. Není to ztráta života, to je problém, je to energie emocí, která se o tom objevuje. Jakmile energie emocí o ztrátě zmizí, stane se něco takového „Takže co?“ Problémem je akutní katastrofální emocionalita, takže člověk prostě musí být s ní. Technikou je dovolit si to prožít. Ve skutečnosti je to spěchat, stačí požádat o další! Řekni sobě, že chceš víc; Chci to víc.“

Nakonec můžeme vidět, že to je velká příležitost. Příčinou veškeré bolesti a utrpení je hromadění tohoto stlačeného energetického pole a životní události nám dávají omluvu. Otevírá bránu, abychom si dovolili, abychom se cítili trochu. Například někdo narazí na blatník našeho vozu. Celý potlačený hněv, který jsme nahromadili během našeho života, má nyní výmluvu vyjít. Rozhněvá se nad poškrábaným blatníkem; to zlobí a jde do sebe-soucitu a viny. Události v životě jsou výmluvy za to, že se zbavuje stlačené energie. Protože se stane nesnesitelným, mysl najde způsob, jak toho propustit, což je pro nás přijatelné.

Osoba, která je s touto věcí obeznámena, pocítí stlačenou energii a začne ji uvolňovat, aniž by čekala na to, aby mysl vytvořila omluvu, která ospravedlňuje její propuštění. Složitější mysl nepotřebuje vnější událost, aby uvolnila svou rozruch. Prostě ví, že stavějí nějakou potlačenou rozruch, sedí a říká: „Raději se na to podívám:“ Potom se začne zbavovat energie předtím, než se mysl dostane kolem a vytvoří něco „venku“, aby ulevilo sám. Je to, jako by události v našem životě byly téměř jako bezpečnostní nebo uvolňovací ventily, což poskytuje způsob, jak dekomprimovat tento energetický zásobník.

Technika je dekompresní. Dívá se na energii tak, jak se to stalo. Nemusíme se zabývat myšlenkami nebo problémy, které mysl vytváří kolem této konkrétní události. Když se člověk podívá na nějakou životní zkušenost, uvidí, že žijí uvnitř svých pocitů. Samotná životní událost je opravdu „nic“. Ráno to může vypadat katastrofálně, ale v poledne by to mohlo být zábavné. Událost se vůbec nezměnila. Broušený blatník, v okamžiku, kdy se to stane, může být pobouření rozhořčení. O chvíli, kdy o tom přemýšlíme, začneme se cítit provinile. Velmi dobře víme, že jsme se trochu příliš obrátili. Možná o hodinu později se omlouváme za toho druhého, protože teď má problém s pojištěním. Uvědomujeme si, že to nebylo jeho vina a my toužíme, abychom se s ním vyrovnali. Teď jsme se cítili vinni a znovu se obviňovali. Pak se o tom znovu zamyslíme a teď se vrátíme zpět do vzteku. Vidíme, s čím žijeme. Žijeme s bičovaným blatníkem? Faktem je, že nikdy jsme opravdu žili s bičovaným blatníkem; my jsme žili pouze svou vlastní vnitřní zkušeností. Jak jsme s tím, co zažíváme. Lidé nikdy v životě nezažijí bláznivé blatníky, ale jen jejich emoce o nich.

Když se na to podíváme z této perspektivy, není to tak špatné překonání. Jediná věc, se kterou se budeme muset vypořádat, je stejná energie, jemný, vnitřní pocit, a pak ji nechte vzdorovat, vzdát se jí a uvítat ji. Řekněme ano, že uvolňuje svou energii. Po tom, co to děláte několik minut, nebo dokonce i hodinu (záleží na tom, jak je pravděpodobné – je to, že lidé to okamžitě dostanou a někteří potřebují trochu praxe), člověk se dostane tam, kde to je, a už se ani nemusí nebo zažít emoce jako takové. Jaký strach zmizel a už se necítil jako strach. Hněv se necítí jako hněv; vina se necítí jako vina sama o sobě. Emoční pocit je ohromující; nadcházející proud negativní energie, která je ve skutečnosti generická a bez názvu.

Když přestaneme jmenovat, označovat nebo volat něco energie, už se s nimi nemusíme vyrovnávat. Když přestaneme vytvářet konstrukce a interpretace mysli na to, když se necháme jít, že chceme, aby to bylo správné nebo špatné, nebo se událost nebo sama se mýlí, když to všechno obejdeme, pak dostaneme pocit z toho a uvidíme, že děláme nemusel to zvládnout. Nemusíme se vypořádat s myšlenkou nebo dokonce s emocemi. Jediné, co musíme udělat, je zvládnout stejnou nadcházející energii.

Můžeme to udělat? Ano, můžeme proto, že to stále děláme. Je to efektivnější technika, než divoká závodění v naší mysli, která se snaží vyřešit to, nebo pobíhat uvnitř našich pocitů a snažit se zvládnout katastrofické emoce, protože zároveň se to tak děje.

Je užitečné si je uvědomit, překonat zmatek a dostat se k základnímu bodu toho, co je účinné. Práce s myšlenkami a událostmi se všemi důvody, logikou a zjišťováním, a zabývat se veškerým zkoumáním do psychologických významů je zábavné, ale důkladně neúčinné. Je to ztráta času a energie a skutečně zpomaluje obnovu.

Léčba akutního popálení rukou trvá jen několik vteřin. Jak dlouho trvá krvácení, aby se zastavilo, jestliže jsme odřízli palec? Ve skutečnosti to trvá několik vteřin. Například, když jsem neúmyslně odřízl palec pryč, okamžitě jsem použil tuto techniku a palec krvácela přesně osm kapek. Okamžité uvolnění, uvolnění bolesti a uvolnění odporu katastrofálního potlačení umožnilo okamžitému zastavení krvácení.

Ti lidé, kteří zkoušeli tuto techniku, měli na fyzické úrovni stejnou zkušenost, což dokazuje pravdu. To může být provedeno s jakoukoliv emocí. Jeden jde do emocí, pak prochází emocí a přestane volat něco. Jeden se dostane do kontaktu s generickou energií toho, co přichází. Zdá se, že jde přímo přes solar plexus, nebo se zdá být všude. Jeden jde přímo k místu, kde je zkušenost zažívána. Člověk musí používat myšlenku s malou disciplínou a odmítnout, aby mysl blábolila sama. Osoba říká: „No, zažívám tu smrt tohoto člověka:“ Nikdo za to neprožívá „tam; prožívá to „tady“. Kde to je? Je to stejné místo, kde člověk vždycky zažívá zkušenost – v pocitu sebe.

Jediným problémem je vlastní pocit. Skutečným problémem není vlastně smrt někoho „tam venku“. Osoba je proti energii vlastní pocity, přemožení energie toho. Pokud člověk nasměruje jejich pozornost a soustředí je tam s přesností, přeruší to, co by mohlo být dlouhotrvající a velmi bolestivé zkušenosti; je přiveden k náhlému konci.

Co se stane, když budeme pokračovat v uvolňování této energie? Co se stane, když to uvítáme? Co když budeme říkat: „Jakou příležitost dekomprimovat všechno“?

Jaká bude tedy zkušenost? Bude to relativně krátké ve srovnání s tím, co by bylo s obyčejným stavem vědomí. Najednou se energetické pole zastaví. Je to, jako kdyby tlak na kompresní komoru dosáhl určitého bodu, přetečení se zastaví a pak se setkáme se stavem míru. Přímo z hluboké katastrofy přicházejí hluboké stavy míru. Pokud někdo prošel tímto, rozumí tomu, co tu máme. Jádro reliéfu se vzdává energie ve velké hloubce.

Najednou se zastaví veškerá agónie a místo toho je skoro ticho, nekonečná přítomnost, nekonečný stav míru, něco, co může být větší než jakékoliv zkušenosti, které člověk v životě měl dříve. Oni nejsou stejní, když vyjdou na druhé straně. Od této chvíle jsou lehčí, volnější a méně vystaveni bolesti v rámci své vlastní emocionální zkušenosti.

Klinicky se obvykle jedná o to, že osoba teď vzdychá s úlevou. Uvědomují si, že život bude pokračovat a že s ním budou moci žít. Jakkoli se zdálo špatné, mohou přežít. Mír pokračuje po různou dobu a pak se objeví vlna emocionality. To má tendenci vrátit se ve vlnách, s obdobím úlevy mezi nimi. Když se vlna vrátí, znovu ji uvítají a snaží se uvolnit co nejvíce z tlaku, jak mohou, než se ventil znovu zavře. Vítá to jako velmi cennou příležitost, a protože se to nemusí stát v životě mnohokrát, je to jedno, co má být ceněno. Hodnota přichází pouze tehdy, když je člověk opravdu na druhé straně zážitku a může se na něj vrátit moudrost, která byla získána a pochopit, že mysl nebude mít v této zkušenosti žádnou skutečnou pomoc. Je to proto, že mysl vypadá špatným směrem a říká: „Kdybych tam mohl změnit okolnosti události, pak bych se cítil v pořádku. „Existují některé dobré klinické příklady toho.

Tam byl případ ženy, která obdržela telegram, který říkal, že její syn byl zabit ve Vietnamu. V důsledku toho přestala mluvit, seděla v houpací židli poblíž okna a jen se houpala sem a tam, a civěla očima z okna. Byla ve stavu zvaném apatie, s úplnou ztrátou energie. Svět vypadal beznadějně a pro ni byl Bůh mrtvý. V tom beznadějném stavu se kývala sem a tam a neřekla slovně své rodině. Odmítla jíst, sotva spala, možná s nohami v noci a prostě jen zírala z okna v naprosté apatii. Zjistili jsme, že v důsledku toho došlo k určitým změnám v chemii mozku, přičemž neurotransmitery byly vyčerpány.

Mezitím rodina nevěděla, co má dělat, a byla velmi znepokojena. Asi o deset dní později dostala rodina další zprávu z oddělení obrany Spojeného království, že je to všechno omyl, že syn nebyl zabit v akci, že byl jiným servicemanem se stejným jménem a identifikačním číslem to byla jen jedna číslice a došlo k chybě v počítači. Rodina řekla ženě: „Matko, matko, není mrtvý!“ Vykročila houpavě a zírala na okno, jako by je ani neslyšela.

Takže změna okolností ve vnějším světě nemusí nutně změnit rozruch, protože zahájil proces. Je to proces, který musí být zpracován. Nejsou to události, které se tam staly, které musí být přijaty, protože to je právě to, co nemůžeme dělat. Nemůžeme přijmout okolnosti, které se staly v našem životě. Co můžeme udělat, je přijmout a vzdát se skutečnosti, že člověk musí utéct kulce a být se situací právě teď. Například, pokud je naše noha zachycena v pasti medvědů a neexistuje žádná cesta, budeme se vzdávat samotnému prožitku – nutnost posedět, čelit, zvládnout a vzdát se zkušenostem s využitím již prezentovány.

Aby byla účinná, člověk věnuje malou pozornost mysli, protože mysl skutečně nemá problém. Mysl říká: „Kdybychom jen mohli tyto vnější okolnosti změnit. „Zde se často dostávají zkušenosti lidí s modlitbou. Nevědí, za co se modlit, mohou z toho pocházet s hořkostí, protože se modlili špatným směrem. Velmi často se modlitba vede směrem k „Prosím, vraťte to zpět, prosím, přiveďte radost zpět k životu. Přiveď mi palec zpátky; prosím, změňte, co se tam děje. „Modlitba v tomto směru je velice pravděpodobné, že bude neúčinná, protože forma modlitby je jako:“ Drahý Bůh, dovolte mi, prosím, být o jednu nohu vyšší.“ Je problém Boží, nebo je problém nedostatek chápání toho, jak se modlit?

V tomto okamžiku může být modlitba: „Prosím, buďte se mnou; ukázat mi, jak se tomuto zážitku vzdát a zvládnout “ a požádat o vědomé uvědomění si přítomnosti Boha. Byl bychom požádat Boha, aby převzal zkušenosti na místě našeho. Zvědavě, když se stále vzdáváme zážitku a zážitku, protože jsme se vzdali odporu a označování, postupně se tomu vzdáváme.

Musíme odmítnout přitažlivost věnovat pozornost myšlenkám a „dělat něco“ tam, abychom se pokusili změnit situaci. Pak vzniká ochota odevzdat značení a způsobit emoční energii formu. Celkové odevzdání se do energie nás přivede do vnitřního stavu, jak se stále více dostáváme do kapitulace, že něco zažívá, a něco se zabývá prožíváním zkušeností pro sebe. Je to jako kdyby se osobní já nyní stáhne a vše, co můžeme říci, je, že se s energií zachází.

Ti, kdo se modlí v tomto směru, si uvědomují, co se zabývá touto zkušeností, protože když se člověk hluboce dostane do předávání zkušeností, člověk si uvědomuje, že se s ním jedná. Je to jako by nějaké energetické pole, nějaký nekonečný způsob existence, nějaký aspekt bytí, to zvládne. Pak přichází překvapivá realizace, že člověk vůbec vůbec nezajímá, že je to nějaká iluze, která se do ní projevuje, dává jí formu a poznává, co způsobuje bolest. Bolest vychází z odporu a z naléhání, že se s ním musí vypořádat s osobním já a všemi jeho aspekty, že musí udělat něco o zkušenosti tam – někdo žalovat, změnit dům nebo se přestěhovat na jiné místo – jak se vzdává to spolu s jeho myšlenkou. Oddává se, že chce ovládat a měnit to. Oddává se vnitřnímu zážitku a nakonec jej vidí jako skvělý dar, ale pouze když se vydá na druhou stranu.

K těm, kteří jsou vědomě propojeni ve svém životě s duchovní prací, co vypadá duchovní práce na vás? Co si myslíte o duchovní práci? Jaká je povaha toho, co nazýváte duchovním, nebo vědomím, nebo se zabýváte svým nevědomím nebo vaším nadvědomím? Jak to vypadá jako ty?

Někteří lidé, kteří strávili mnoho let, řekli, že vidí osobu, která klečí a modlí se, nebo vidí osobu v kostele. Vidí osobu na setkání, kdy každý drží ruce a říká „Om“ a vidí světlo ve středu kruhu. Představují si, že sedí s knihou a studují pozdě do půlnoci nebo do 1:00. Vidí sami sebe, že poslouchají audiopásky známých duchovních mluvčích, nebo se na sebe shromažďují na shromážděních pro „tělo, mysl a ducha“ nebo na léčebné služby. Toto je celé panorama toho, co myslí zahrnuje a nazývá „duchovní práce“.

Když však čelí životní krizi, nezdá se to jako „duchovní“ práce. Duchovní práce je zobrazena jako studium učebnice, prohlížení obrázku guru a zpěv písní. Pak nastane akutní katastrofa a duchovní dílo je vynecháno. Poté se obnoví poté, co byly řešeny všechny mimořádné události a úkoly v životě.

Je to, jako bychom opravdu neviděli podstatu duchovní práce. Nevidíme, že duchovní práce vyvolává tyto akutní krize, přivádí nás do nich a že jsou příležitostí. Zde se děje duchovní práce. Druhým byl příprava, shromažďování informací a zkušeností, rozhodování o směru a shromažďování duchovních poznatků. Pak najednou přijde okamžik pravdy, čas to udělat.

Jsou lidé, kteří po mnoho let působí v duchovní práci a kolem metafyzických kruhů a v životě se nic nezmění. Mají stejné nemoci a problémy; jejich osobní život je stejný. Nemají žádné zkušenosti s vnitřní pravdou, o kterých slyší, a proč je to tak? Když život jim přináší zlatou příležitost, je čas, aby se duchovní znalosti staly skutečnými. Je čas na transformaci, čas, aby se uskutečnil tento skok ve vědomí. To jsou zlaté okamžiky.

Akutní katastrofy jsou časy, kdy děláme velké skoky, když jim čelíme přímo a pevně říkají: „Nebudeme z této duchovní práce vyvrátit. “ Teď jsme skutečně konfrontováni s opravdovou duchovní prací. Nečte nějaké příjemně znějící fráze v knize nebo se podívejte na nějaký šťastný obrázek. Místo toho máme pravdu v tom hustém, v zubech. Zuby duchovní práce nastávají, když jsme konfrontováni s tím, co se nemůžeme vyhnout. Je to přímá konfrontace, která vyžaduje skok ve vědomí.

Jsou to zlaté příležitosti, které jsou k nezaplacení, pokud bychom jim vidět takhle, pokud jsme ochotni se s nimi a řekl: „Tak jo.„Ochota jít s nimi, bez ohledu na to, jak bolestivé to může být, umožňuje obrovský skok ve vědomí, skutečným pokrokem v moudrosti, znalostech a vědomí. To, o čem se v knihách čteme, se pak stává naší vlastní vnitřní zkušeností.

Je něco pod emocionalitou, která zažívá tuto energii pro člověka. Je doslova ovládáno něčím mnohem větším, než je osobní. Kdyby byl přítomen pouze malý osobní člověk, byl by člověk úplně zaplaven a zničen energií propuštěnou během těchto zážitků. Jeden přežije zážitky, protože je něco větší než osobní já, které je více než schopné zvládnout.

Trik mysli je, že to nevidí. Snaží se změnit to, co se děje „tam venku“, snaží se to přijít na to, a pak spadne zpátky do intelektu a zjistí, že intelekt nebude vyřešit tento druh problému. Když jsme upustili na naše nohy velký dubový náhrdelník a zlomili všechny kosti napříč před nohou, potřebujeme v tom okamžiku naši připravenost a ochotu zvládnout to, co život představuje. Mají nástroje a ochotu vyvolávat velmi rychlé uzdravení.

Existuje povědomí o akutním překonání, že skutečně dokážeme zvládnout zkušenosti. Část panice přichází z toho, že si myslíme, že to, co si myslíme, že jsme – naše bezmocná, omezená sama – není žádnou shodou pro sílu této zkušenosti. To je přesně to, co se děje – omezené, individuální, osobní já nemůže zvládnout překonání. To je jeho přesná duchovní hodnota. Co vlastně chceme změnit o zkušenostech? Uvidíme, že to, co chceme udělat, je změnit to, jak se na ni cítíme. Můžeme vědět, že ten pocit přijde a půjde. Akce nás po pocitovém stavu nebude obtěžovat. Vše, co musíme prožít, je akutní vzestup a energie emocí. Akce se postarají o sebe.

Touha změnit to, co se stalo a jak se s ní cítíme, musí být odepřeno. Konfrontace je tam a jediné, co můžeme udělat, je říct, že to prožíváme, bez ohledu na to, co je v přírodě, jako je smrt milované osoby, rozvod, odloučení, akutní nouzová situace nebo katastrofální zranění. Všichni způsobují šok, který je stejný, bez ohledu na to, co je srážková událost. Šokem je náhlá realizace naší bezmocnosti, skutečnost, že vůle splnila cihlovou zeď, že jsme zastaveni a že jsme byli zastaveni a že osobní vůle nemůže mít svou cestu. Proto je šok a realizace všeho stejného ve všech zkušenostech spolu s tím, že je neměnný a trvalý. To je šok. Je to, jako bychom narazili na plnou rychlost proti cihlové zdi a pokaždé v životě, když to uděláme, uvolní stejné energetické pole.

Pokud jste prožili více než jednu z těchto zkušeností ve svém životě, můžete se podívat zpět a uvědomit si, že je to tak, a že pokaždé, když šok byl stejný. Zkušenost a postupnost byly stejné. Byly zde zkušenosti s pocity náhlého znecitlivění, stavu nevěry a následného rozpoutání všech negativních pocitů.

Když se podíváme na negativní pocity přesně a na některé zkušenosti, které jsme měli, uvědomujeme si, že jsme zažili toto všechno. Zažili jsme totality tohoto negativního energetického pole. Ráno bude přítomna a odpoledne bude stále přítomna. Ve skutečnosti jsme se během jedné minuty pohybovali sem a tam. Je to jako scintilační energetické pole, v němž forma emocionality bliká od hněvu k rozhořčení, ke své sebedůvěře, k žárlivosti, ke zjednání, k pomstě, k nenávisti, k nenávisti k Bohu, k nenávisti vůči sobě, k obviňování rodiny a společnosti, obviňovat vládu a zákony. Mysl divoce prochází kolem v tomto negativním energetickém poli. Vidíme jeho rozptýlenost a beztvarost. Je to jako košíček negativní energie a my musíme jen vyřídit koš, ne všechny malé věci, které v něm blikají. Musíme to zvládnout jenom „všemi“. Když vidíme, že to dekomprimuje „všechno“, rychle nás přeskočí a vyskočí z druhé strany. Vidíme, že je to nevyhnutelná zkušenost a musíme mít ochotu odevzdat se práci, kterou je třeba udělat nyní. Jak můžeme říct, kdy je tato práce dokončena? Když najednou vyjdeme do tohoto vnitřního stavu míru.

Víme, že o několik let později lidé mají nadále zlobu a hněv, a přesto jsou zachyceni v nějakém aspektu tohoto negativního energetického pole, protože události nebyly zpracovány na prvním místě. Tato osoba nebyla ochotná se posadit a zacházet s nimi, dokud nebyla dokončena. Lidé to nechtějí kvůli bolestem, které s sebou nesou, a protože nevědí, jaké techniky používají. Pokaždé, když se na to podívají, začnou se znovu snažit změnit události na světě a zvládnout myšlenky. Inteligent a mysl se snaží přijít na to, a člověk se dostane do stejné slepé uličky. Tím, že nemáme účinný nástroj, s nímž bychom zvládli události, práce zůstává neúplná.

Co se stane s neúplnou prací a emocemi, které nebyly uvolněny? To, co je zbaveno, se začne projevovat v emocionálních postojích a v těle ve formě onemocnění. Nevědomá vina, která se neztratila nad katastrofou, která se stala před mnoha lety, se projevuje prostřednictvím autonomního nervového systému a akupunkturního energetického systému a spojuje se s něčím z mysli.

Energetické pole intelektu myšlení je na úrovni 400. Energetické pole viny, strachu nebo hněvu se pak spojuje s nějakým systémem víry v mysli o určité nemoci, která vede k fyzické nemoci. V psychoanalýze se nazývá psychosomatický a v tomto případě je přínos psychologického prvku na povrchu a docela viditelný. Konečným výsledkem nevyřešeného emočního zacházení s katastrofickým zážitkem je často onemocnění, které se může objevit mnoho let později. Smutek, který byl v době úmrtí některého člena rodiny, který byl před dvaceti lety dříve opuštěn, se nyní může projevit jako srdeční záchvat.

Věc se řešila, když jsme se cítili v klidu a dokončili to. Už se neobjeví, ani nepřináší bolesti, když o tom přemýšlíme; jsme spokojeni. Možná je litovat, že musíme prožít tím, ale nějak se vydáme na druhou stranu jako jiný druh člověka a díky tomuto poznání existuje určitý smysl pro mír, který nám dovoluje vědět, že se s ním nyní jedná.

Katastrofické zážitky jsou semeny, samotná podstata nejvyššího duchovního zážitku. V ní a po ní až po jeho středové jádro, zcela vycházející z útesu v úplném opuštění, je plná kapitulace zkušenosti samým semenem a jádrem toho, co duchovní hledač hledá po celou dobu.

S mnoha katastrofickými situacemi v běžném životě dochází k neúplnému vyřešení zkušeností spolu s nedostatkem povědomí o kvalitách a příležitostech podobných šperkům v rámci těchto akcí. Jsme zahlceni jejich „četností“ a díváme se špatným směrem. Mysl také získává tajné výplaty od negativních emocí (např. Pozornost, sebelítost, drama) a zbožnost mučednictví atd.

Mnohokrát, kdy jsou léky zavedeny, dochází ke změně stavu vědomí a osoba je odvezena do pohotovosti. To, co může být zásadní duchovní objev, je zakryto „kapesní pomůckou“ a rodina se snaží odvést osobu od duchovní práce.

Základní aspekt duchovního prospěchu spočívá v tom, že se dostanete přímo do tohoto zážitku. V Zenu se říká „Procházka rovnou, bez ohledu na to, co se děje“, takže když přijde tato katastrofická zkušenost, je prospěšné, aby se zcentroval přímo do jádra, řekl „ano“ a prožil to.

V mém životě byly katastrofické zkušenosti, když byly k dispozici „kapesní pomůcky“ a já jsem je odmítl přijmout, protože jsem se tehdy naučil, jakou hodnotu zažívám. „Kapesní pomůcky“ opravdu zabraňují prožívání toho, co by se mohlo nazvat „být dole“. Koncepce zasažení dna, která je dobře známá při řešení mnoha závažných problémů, jako je alkoholismus, znamená úplné uvolnění.

Při akutní katastrofální situaci se mysl snaží přilnout k tomu, co je známo. Pokusí se o únik, rozptýlení, uklidnění, drogy a alkohol a různé jiné způsoby, jak se snažit zlepšit situaci spíše než přímo čelit a pracovat přes ni.

Podstatou katastrofické situace je úplné vzdát se objevu toho, co je větší než osobní já. Úplné prožívání katastrofy nás přivedlo do souvislosti a uvědomění si, že v sobě je něco, co má sílu udržet, bez ohledu na to, jak katastrofická zkušenost se zdá být. Výsledkem je, že na druhou stranu vycházíme jako větší člověk s vědomím, že je něco uvnitř, že je přítomnost, kvalita nebo aspekt života, v němž má sílu udržet nás prostřednictvím nejvíce zdánlivě nemožné situace.

Pokud katastrofický zážitek není úplně vyřešen; existují určité zbytky. Je to, jako my jsme jen uprostřed spadli z útesu. Někteří lidé si myslí, že odešli z útesu, ale ve skutečnosti zjistíme, že tajně přejížděli prsty a viseli na nějakém malém vyvýšenině nebo záchranné lince. Opuštění Boha nebylo opravdu úplné, takže zůstává pochybnost a z této pochybnosti je zbytkem například smutek nebo strach ze zkušenosti. Pokud se při procházení zkušeností nezkoušíme něco většího, než je naše osobní já, můžeme skončit s omezením, jistým ochromením, neschopností překročit určitý bod a ochota účastnit se stává omezena. Ten člověk říká: „Raději bych žil omezený život, než abych znovu čelil takové zkušenosti. Rád bych nikdy miloval znovu než milovat a 10e. „Rané je:“ Je lepší milovat a ztratil, než nikdy vůbec nemilovat: „Prožívání lásky nás spojuje s naším vyšším Já, co je větší než naše omezené, malé já.

Úplné rozlišení nás přivede do vědomého kontaktu s něčím, co je větší než osobní já. Mnoho lidí, kteří to zkoušeli, svědčí o tom, že když se vzdali malému já k něčemu většímu než oni, přišli do styku s tím, co považovali za „skutečné“. Tato osobní vnitřní zkušenost duchovní reality vezme člověka od učení knihy k hlubokému vnitřnímu přesvědčení. Z tohoto vnitřního přesvědčení přichází ochota opětovně vstoupit do života, účastnit se ho a vzít na sebe rizika a šance.

Jaký je vnitřní zážitek zasažení dna? Vychází z pocitů beznaděje a zoufalství; Osoba je malé já říká: „Já, z mé vlastní, to nemůže zvládnout. „Osoba se vzdává beznaděje a z toho přijde ochota pustit se, vzdát se něčeho většího než sebe. Na samém dně, v jámách, si člověk uvědomuje a přijímá pravdu, že „já, já sám, své vlastní osobní já, své vlastní ego-já, jsem schopen zvládnout to. Já to nedokážu vyřešit. „Z této porážky vyvstává vítězství a úspěch. Phoenix vystupuje z popelu zoufalství a beznaděje. Nejde o zoufalství a beznaděje, které jsou cenné, ale o to, aby to bylo možné, a realizaci omezení malého já. Uprostřed katastrofy člověk říká: „Dávám se. Nemohu to zvládnout, “ a pak může vědomě nebo nevědomě požádat Boha o pomoc.

Vzhledem k zákonu svobodné vůle a povaze vědomí, co je to, říká se, že velké bytosti, které jsou ochotné pomoci všem, čekají, abychom říkali „ano: Je to náhlý obrat z dna hlaveň na ochotu přijmout, že je něco, co je větší než my, abychom se mohli obrátit. Když člověk říká: „Pokud je Bůh, požádám ho, aby mi pomohl,“ pak se objevily velké transformační zkušenosti, které byly zaznamenány v celé historii od samého počátku.

Začátek velké celosvětové organizace Anonymních alkoholiků (AA) vyšel z takové zkušenosti. Bill W, slavný zakladatel AA, zasáhl dno. Byl ve stavu úplného zoufalství a beznaděje a vzdálil se osobního já. V té době byl nevěřící, ale řekl: „Pokud je Bůh, požádám ho, aby mi pomohl.“ V té chvíli přišla velká transformační zkušenost, jejíž duchovní sílu dokládají miliony životů, které byly ovlivněny energií, která vytekla do světa jako důsledek toho, že tento člověk sdílí své duchovní zkušenosti.

Je zřejmé, že ponechání a úder do dna jsou zásadní. Je z vědomí, že nemůžeme změnit věci a jsou omezené a bezmocné, abychom zjistili, co má sílu ve vesmíru. Tato síla přichází a zachází s touto zkušeností a my víme, kdy k tomu dojde kvůli hlubokému stavu míru. Tam, kde došlo k utrpení, nyní existuje stav nekonečného míru a nevýslovné povědomí o Nekonečné přítomnosti.

Historicky se jednalo o zvláštní příležitost, kdy nastala realizace pravdy, ale to vůbec není nutné; to je jen jeden typ zkušenosti. Ve skutečnosti je to povaha duchovní práce po celou dobu. Osoba, která se podílí na duchovní práci, se vždy dívá na to, co se děje v životě, a vidí ji jako učitele, jako mráz pro mlýn. Co se děje, představuje to, na čem se pracuje, takže akutní katastrofa by byla jen pokračováním procesu, který se děje stejně. Výsledkem je, že osoba, která se intenzivně podílí na duchovní práci, by ji tehdy viděla jako zlatou příležitost, možná bolestivou a lítostivou, ale velkou výhodou. Základním charakterem duchovní práce je zůstat soustředěna na to, co se objevuje od okamžiku k okamžiku a uvědomuje si „co“ zažívá a kde se to prožívá.

Existuje meditativní a kontemplativní technika, která může být použita k dosažení stejného výsledku. Je to proces neustálého uvolňování chtít ovládat prožívání i prožívání. Objevuje se náhlé uvědomění si, že vědomí je řešeno nekonečným aspektem vědomí (Já); to mohlo být již dříve podezření, ale ne skutečně realizováno. Po této realizaci dochází k častějšímu uvědomování přítomnosti.

Z této zkušenosti přichází stále větší ochota spoléhat se na tuto vnitřní přítomnost, s čím dál méně spoléhat na malé já. Méně často se člověk dívá na malou sebevraždu, aby se vyrovnal s životními problémy, neboť existuje progresivní ochota vzdát se vyššího Já. Postupná ztráta identifikace s malým já a rostoucí identifikace s přítomností spolu s ochotou vzdát se života a všech jeho aspektů Boží vůli se staly samotným jádrem duchovního cvičení a zkušeností člověka.

Akutní katastrofická zkušenost je klíčová příležitost k učení, která nás učí jít do samotného jádra, do samotné podstaty této zkušenosti, vidět, co to je a zvládat to na úrovni prožívání uvnitř energetického pole samotného vědomí. Existuje ochota vzdát se a nechat jít, aby chtěla změnit to, co se stalo „tam venku“. Tam je nechat jít chtít ovládat tím, že přemýšlí o tom a snaží se s ním zacházet s intelektem a emocí. Existuje ochota odevzdat se podstatě této zkušenosti, aniž by jí nic nazývala, označovala ji nebo na ni nenahrávala jména. Existuje ochota zvládnout její energetické pole a jít přímo do vnitřního zážitku. Předání vnitřní zkušenosti je otevřeným vchodem do zážitku něčeho většího než malého osobního já.

Každá katastrofa je tedy opakováním a reprezentací další příležitosti pro tuto velkou duchovní zkušenost; proto lidé, kteří prožili velké katastrofické zážitky, vyjadřují svou vděčnost. Často lidé říkají: „Ačkoli bych nechtěl žít i přes to znovu, jsem velmi vděčný za tuto zkušenost.“

Jak může být člověk vděčný za to, co svět považuje za hroznou katastrofu nebo strašnou progresivní nemoc? To, co se naučili z katastrofy, bylo tak velkého rozměru, že cena stojí za to, protože díky realizaci pravdy objevili spojení s podstatným jádrem jejich bytí.

Jak jsme duchovně rostli a stali se duchovně vzdělanými, stále méně a méně přinášíme ochotu čelit této vnitřní zkušenosti. Dalo by se říci, že osoba „dno barelu“ se postupně zvedá. Člověk nemusí procházet bolestnou bolestí dříve, než jsou ochotni pustit se a vzdát se. Stále více se stává ochotou dělat to na denní bázi tak, aby se stala částí života, s neustálým pohledem na to, jak se člověk snaží ovládat věci nebo se snaží změnit Boží vůli nebo jak se člověk chystá pokoušet se změnit a ovládat Boha. Čím častěji existuje ochota úplně vzdát se ve velké hloubce, pak vidíme, že se odevzdání vyskytuje v různých hloubkách.

V běžném životě se trochu vzdáváme. Pod silnějším tlakem jsme ochotni vzdát se více a uvědomit si, že se nemusíme dostat pod katastrofický tlak, abychom byli ochotni podrobit se velkou hloubku. Transformace osobnosti, celá změna v duchovním postavení člověka, tradičně přichází z velkého hlubokého odevzdání. Co to znamená vzdát se ve velké hloubce? Jak se můžeme podrobit velkému hloubku, aniž bychom se museli podrobit hrozné emocionální katastrofě, abychom dosáhli stejné duchovní práce? Tím, že vidíme podstatu procesu, budeme vychovávat. Naše pozice se mění a my jsme jiní. Jsme ochotni být v životě ve všech svých projevech. Ochota je pak prožívána jako vnitřní stav živosti. Vychází z toho ochota dostat šanci, protože teď víme, že nás doprovází něco větší než osobní já. Není to osobní já, které musí zvládnout to, co přichází v životě. Nekonečná přítomnost, která je vždy u nás, je silnější než lidská vůle a ego. Malé já přináší bolest a utrpení; Velké Já vyzařuje uzdravení a mír.

Následující část: Kapitola 9 Obavy, strach a úzkost

80total visits,1visits today

Napsat komentář