Kapitola 5. Smutek

Předcházející část: Kapitola 4. Apatie a deprese

Dovolit si být smutný

Jakmile člověk nechá smutek plně vyvstat a plně se osvobodí od této potlačené energie, je mírumilovný a pohled na jeho vlastní mužnost se změní. Uvědomuje si, že jeho mužství je teď celistvější. Je stále mužem, ale je teď člověkem, který dokáže být v kontaktu se svými pocity a poradit si s nimi. Důsledkem toho je, že je jedná přiměřeněji, je schopnější, vyrovnanější, lépe chápe, je zralejší, dokáže líp navazovat kontakty a druhé pochopit, je soucitnější a cítí větší lásku.

Zvládání ztráty

Vzhledem k povaze připoutanosti přechází skutečnému prožívání ztráty strach. K obraně obvykle dochází jedním ze dvou způsobů. Tím prvním je zvýšení intenzity připoutanosti neustále přetrvávající snahou vazbu posílit. Tento přístup je založený na představě ´Čím pevnější je vazba, tím menší je pravděpodobnost ztráty´. Nicméně to je právě ten manévr, který vyvolává ztráty v osobních vztazích, protože druzí se lidé snaží nenechat se vtáhnout do připoutanosti přivlastňováním a ovládáním, omezujícím jejich svobodu, což, jak cítí, se vůči nim uplatňuje. A jelikož to, čeho se v mysli držíme, má tendenci se projevit, strach ze ztráty může být paradoxně mechanismem, který tuto ztrátu přivodí.

Druhý způsob, kterým se strach ze ztráty řeší, je psychologický mechanismus popření, v běžném jazyce zvaný ´strkání hlavy do písku´. Vidíme to kolem sebe denně jako nejrůznější odmítání čelit nevyhnutelnému. Objevují se všechny možné varovné příznaky, ale dotyčný jich nedbá. A tak člověk, který očividně přichází o své zaměstnání, tomu nevěnuje pozornost. Partneři, jejichž manželství spěje ke konci, nedělají nic, čím by se to dalo napravit. Člověk s vážným onemocněním ignoruje všechny symptomy a vyhýbá se lékařské pomoci. Politici odmítají věnovat pozornost sociálním problémům a doufají, že zmizí samy. Celé země nevěnují pozornost riskantním situacím (např. nebezpečí napadení). Motorista ignoruje hrozivé varovné signály selhávajícího motoru. Všichni jsme zažili politováníhodné zkušenosti, kdy jsme včas nevěnovali pozornost varovným signálům.

Abychom mohli zvládnout strach ze ztráty, musíme se podívat, jakému účelu druhý člověk nebo objekt v našem životě slouží. Jakou naši emocionální potřebu naplňuje? Jaké emoce by vznikly, kdybychom o dotyčný objekt nebo osobu přišli? Ztráta se dá předpokládat a různé obavy spojené s pocitem ztráty můžeme zvládnout tím, že si rozebereme jednotlivé emocionální komplexy, které vyvolává, a upustíme od jednotlivých složek těchto pocitů.

Další emocí spojenou s bolestí a smutkem je hněvivost. Ztráta toho co je pro nás důležité často vyvolá pocit vzteku, který se může promítat do světa, na společnost, na jednotlivce a nakonec na Boha, který je považován za odpovědného za chod vesmíru. Hněv je důsledkem předchozího nepřijetí faktu, že všechny vztahy, i to, co v tomto životě vlastníme, je pomíjivé. Jak každý ví, nakonec se budeme muset vzdát i fyzického těla, ke kterému jsme připoutáni nejvíc.

K tomu co je pro nás důležité nebo povzbudivé cítíme stále připoutanost. A tak když tuhle iluzi něco ohrozí, vyvstane hněv, odpor, sebelítost, pocity, které mohou vyústit v trvalou zahořklost. ´Bezmocný vztek´ je spojený s touhou změnit povahu světa a s nemožností to udělat. Významná ztráta může tedy přinést posun v našem filosofickém postoji, když jsme tomuto existenčnímu faktu postaveni tváří v tvář. Může nám tedy otevřít oči a přivést nás k rozpoznání základní povahy všech připoutaností a vztahů, anebo můžeme znovu popřít evidentní skutečnost, že všechny vztahy jsou přechodné, a abychom kompenzovali svou ztrátu, s urputností zintenzivňovat svoje dosavadní připoutanosti.

Součástí zacházení s potřebou popírat nevyhnutelnost ztráty je rozpoznání pokusů o manipulaci. Aby se mysl vyhnula ztrátě, snaží se ve své představivosti vyvinout určitou taktiku. Ta může mít podobu rozhodnutí stát se ´lepším´, nebo tím, kdo pracuje poctivěji, je čestnější, vytrvalejší nebo loajálnější. U lidí nábožensky založených se to může projevit jako snaha zmanipulovat Boha prostřednictvím slibů a vyjednávání. Ve vztazích to může vzít na sebe podobu přespříliš kompenzovaného chování. Ve snaze zabránit rozchodu se partner začne chovat láskyplně a pozorně, s neutuchající oddaností. Začne domů přinášet dárky a květiny, místo aby se dostal k hlavní příčině problému.

Když popírání selhalo, manipulace nezafungovaly a strachu se nevěnovala pozornost, nastane deprese, smutek a trápení. Všechny tyhle emocionální fáze se dají zpracovávat mnohem rychleji pomocí procesu vzdávání se, ve kterém se nevyhnutelnost emocí a smutku odevzdává a je nahrazována ochotou upustit od odporu a nechat celý ten proces probíhat. Může se objevit rozhodnutí, že se přestanete bolesti bránit. Místo jejího popírání a odporu k ní se můžete do ní ponořit a tak ji překonat. Pořádně se ´vyplakat´ kvůli starému Roverovi nebo kvůli ztracenému vztahu.

S pociťováním smutku je vždycky spojená různá míra pocitu provinilosti. Je založená na představě, že ztráta znamená trest, nebo že jiné chování nebo přístup by byl zabránil, aby k tomu došlo. Pokud se od toho přesvědčení neupustí, pocit viny pak může probudit a posílit hněv i vztek. Nepřiznaný vztek, od kterého jsme neupustili, se může promítat na ty kolem v podobě obviňování. Obviňování promítané do dalších vztahů může pak znásobit ztrátu tím, že způsobí další ztráty.

Bože, dej mi klid,
abych dokázal přijímat věci, které nemůžu změnit,
dej mi odvahu měnit věci, které změnit můžu,
a moudrost, abych obojí od sebe rozpoznal.

Neschopnost zpracovat některé z řady emocí, spojených se smutkem a ztrátou, může mít za následek chronické uvíznutí v jakékoli z jeho složek. Může to proto vést k dlouhodobé depresi a ke stavům popírání, ve kterých se vlastně odmítá přijmout něčí smrt. Neustálé obviňování nebo odmítání zpracovávat emoce spojené se ztrátou může vyústit v opožděné reakce smutku a ve fyzické onemocnění. Mechanismy stojící za tímto procesem jsou vysvětleny v jedné z dalších kapitol o vztahu mezi myslí a tělem. Potlačené energie nerozpuštěných emocí se znovu projevují skrze endokrinní a nervový systém jako energetická nerovnováha, která prostřednictvím akupunkturních drah narušuje tok životní energie. To má za následek patologické změny v různých orgánech. Je všeobecně známé, že úmrtnost mezi pozůstalými je mnohem vyšší než u běžné populace, zejména v prvním či druhém roce po smrti partnera.

Jednou z příčin bolestí, souvisejících s obviňováním, je hněv na milovaného člověka za to, že nás navždy opustil. Hněv je často potlačený, protože vědomé mysli připadá nesmyslný. Kladné vlastnosti milovaného člověka, který zemřel, jsou zveličované, v představách se vnímají jako umocněné,

a tento rozpor posiluje pocit vlastní provinilosti. Jak bychom se mohli na takového úžasného člověka zlobit? Obviňujeme se, že se hněváme na Boha, tvůrce vesmíru, jelikož připustil, aby k takové tragické události došlo.

Do ordinace jednou přišla šedesátiletá žena s řadou tělesných problémů. Měla astmatické záchvaty, alergie, bronchitidu, časté zápaly plic a všechny možné druhy dýchacích obtíží. Během psychoterapie se ukázalo, že 22 let předtím zemřela její matka a ona tehdy překvapivě neměla na matčinu smrt žádnou reakci. Neobvyklé bylo, že i když to byla její odpovědnost, nenechala dát žádný pomník na matčin hrob. Z poskytnutých informací bylo zřejmé, že její vztah k matce byl vztahem extrémní závislosti, kvůli kterému byla rozpolcená, protože matka odmítala vyhovět všem jejím potřebám, jejichž naplnění od ní očekávala.

Trvalo mnoho měsíců, než zpracovala masivní popírání, které bylo spojené s pocitem viny kvůli hněvu na matku za to, že ji opustila. Tento hněv byl namířený dovnitř na sebe v podobě onemocnění, kterými také vyjadřovala svou bezmoc a potřebu přivolat svou matku. Potlačená touha vyplakat se ze ztráty své matky vedla neustále k pocitu, že nemůže dýchat. Nenáviděla sebe samu kvůli pocitům lásky/nenávisti ke své matce a souhrn všech jejích potlačovaných emocí se objevoval v podobě různých respiračních příznaků a obtíží (´psychosomatických´ onemocnění). Když dodatečně zpracovala smutek, začaly se dostávat na povrch její reakce na bolest a ztrátu. Začala ji být velmi zřejmá důležitost odporu, který jí znemožňoval propracovat se těmito emocemi a vyústil tak ve fyzické symptomy. Nakonec se rozhodla pro další odborné vzdělání, aby se mohla stát terapeutkou a pracovat v hospicu s umírajícími.

Prevence zarmoucenosti

Z povahy popsaných procesů je zřejmé, že hlubokému zármutku, pocitům ztráty a patologickým reakcím, které mohou následovat, je možné zabránit včasným rozpoznáním a odevzdáním pocitů s nimi spojených, dokud jsou stále ještě mírné a dají se řešit bez nadměrného utrpení.

Když se analyticky zadíváme na svůj život, rozpoznáváme všechny ty připoutanosti a úniky, do kterých upadáme. Každý z nich představuje potenciální budoucí zdroj bolesti a utrpení. Skutečně důležité oblasti by se měly důkladně prozkoumat. Vezměme si například neschopnost čelit problémům zvaným syndrom odchodu do důchodu, které se běžně objevují. Tradičně to může nastat u ženy, když péče o děti skončila, protože děti dospěly a odešly z domova (´syndrom prázdného hnízda´), a u muže, když dosáhl důchodového věku, nebo přišel o práci, případně když nemůže pokračovat ve své předchozí práci kvůli fyzické invaliditě. Reakce, k níž obvykle dochází ve středním věku, je důsledkem už existujícího mnohaletého odmítání. Často je tu nedostatek ochoty čelit tomu, co je nevyhnutelné, a naplánovat si další životní aktivity, uspokojující tytéž vnitřní potřeby, kterými jsou v uvedených případech pocit sebeúcty, přání cítit se nezbytný, důležitý, potřeba něčím přispívat a být produktivní.

Ta naše část, kterou nazýváme svým ´vyšším Já´, miluje, místo aby lásku hledala. V důsledku toho přichází uvědomění, že jsme byli po celou dobu obklopeni láskou, která je neomezená. K milujícímu člověku je láska přitahována automaticky.

Když neustále upouštíme od svých negativních pocitů, léčíme tím aktuální bolest a preventivně znemožňujeme vznik budoucí bolesti. Strach je nahrazován důvěrou a spolu s tím přichází hluboký pocit pohody. Odolnost proti bolesti ze ztráty vzniká, když jsme svou závislost na malém já (na osobnosti) nahradili závislostí na Self (vnitřním Božství). Místo abychom hledali bezpečí v malém já, které je dočasné, nacházíme jej v Já, které je věčné.

 

Následující část: Kapitola 6. Strach