Kapitola 8. Hněv
Předcházející část: Kapitola 7. Touha
Hněv může kolísat a měnit se, od vzteku až po lehkou nakvašenost. Zahrnuje mstivost, pobouření, rozhořčení, vztek, žárlivost, pomstychtivost, zášť, nenávist, opovržení, rozhněvanost, hádavost, nepřátelství, jízlivost, netrpělivost, frustraci, negativismus, agresivitu, násilí, odpor, podlost, pobouřenost, výbušné chování, urputnost, urážlivost, hrubost, prudkost, podrážděnost, pošklebování a tvrdohlavost. Tyto podoby hněvu můžeme pozorovat v každodenních zprávách v televizi.
Hněv se může vynořit i kvůli samotné technice odevzdávání. Může se objevit zlost, jelikož se od člověka očekává, že se vzdá pocitů, kterých v minulosti vysoce cenil. Rozhněvanost kvůli strachu ze ztráty. Hněv na pocity jako takové. Rozčilení, že pocit okamžitě nezmizel.
Množství potlačovaného hněvu v populaci je možné rychle ověřit, když se podíváme, jak populární je násilí v médiích, kde se divákům se umožňuje projevit jejich vlastní hněv prostřednictvím zástupných zkušeností v podobě bití, střílení, pobodání, lynčování a vraždění různých ´špatných hochů´.
Obvykle se cítíme kvůli hněvu tak provinile, že potřebujeme přisoudit objektu našeho hněvu ´špatnost´, abychom pak mohli říci, že náš hněv je ´oprávněný´. Jen málo je těch, kteří dokážou převzít odpovědnost za svůj vlastní hněv a prostě řeknou: ´Jsem naštvaný, protože jsem plný zloby´.
Pozitivní využívání hněvu
Stejná možnost existuje v osobních vztazích. Hněv můžeme využít, může nás inspirovat ke zlepšení naší komunikační dovednosti, přimět nás, abychom se přihlásili do semináře o mezilidských vztazích, nebo se zapsali do kurzu sebezdokonalování. Může nás inspirovat k prohloubení oddanosti určité věci, k ujasnění si toho, oč nám jde, a ke skutečně lepší výkonnosti. Situace mohou mít za následek recidivy a to nás může inspirovat, abychom se zadívali do sebe a odevzdávali všechny negativní pocity – prostřednictvím přijímání. Místo aby nás to rozčilovalo, můžeme to akceptovat.
Sebeobětování
Existuje mnoho příčin hněvu. Již jsme zmínili, že komplex hněvivých pocitů je velmi často propojený se strachem a když strach odevzdáme, hněv zmizí. Dalším zdrojem hněvu je hrdost, zejména aspekt domýšlivosti, zvaný ješitnost. To, co se hněvem živí a šíří ho, je často naše osobní samolibost.
Jedna z příčin hrdosti je spojená se sebeobětováním. Pokud naše vztahy s ostatními souvisí s naším malým já v podobě sebeobětování, pak se připravujeme na pozdější hněv, jelikož druhý člověk o naší ´oběti´ obvykle neví a je tedy nepravděpodobné, že naše očekávání splní.
Když jsme motivováni sebeobětováním, tlačíme na druhého člověka. I když si od něj vynutíme ocenění, zůstaneme rozladění. Vynucený kompliment nás neuspokojí. Část hněvu tady vzniká z hrdosti na sebeobětování. Máme v sobě jistou tajnou domýšlivost na to, co děláme pro ostatní, a naše hrdost na to, že jsme byli úspěšní, nás činí náchylné ke hněvu, když naši ´obětavost´ nerozpoznají.
Způsob, jak kompenzovat tento hněv, je přiznat si ho a upustit od své hrdosti, odevzdat svou touhu po upokojení naší sebelítosti a místo toho uvidět svoje snažení ve prospěch ostatních jako dárek. Můžeme zažívat radost z toho, že jsme štědří, společně s ostatními, jako svou vlastní odměnu.
Uznání
Budeme-li stále reagovat tímto způsobem, dojdeme k pochopení, že každý člověk v našem životě funguje jako zrcadlo. Oni opravdu odrážejí zpátky k nám to, co jsme si nedokázali v sobě uvědomit. Nutí nás podívat se na to, čemu je třeba věnovat pozornost. Kterého aspektu našeho menšího já je třeba se vzdát? Znamená to, že má-li se rozpustit hněv, budeme muset neustále upouštět od své hrdosti, takže můžeme být vděční za neustálé příležitosti k růstu, které se objevují během každodenních zkušeností. Abychom to mohli dělat, musíme odolávat pokušení vyžívat se v tom, že vidíme sebe a ostatní jako ´špatné´. Podíváme-li se na tento aspekt našeho ´malého já´, uvidíme, vidět sebe i druhé jako ´špatné´ je jednou z jeho nejoblíbenějších aktivit (např. politiků a médií). To proto, že malé já nezná lepší způsob, jak dosáhnout cíle. Nevidí alternativu, kterou je rozhodnutí změnit situaci svobodným rozhodnutím.
Jedním ze způsobů, kterým se snažíme vymanit se z nevyhovujících situací, je považovat sebe nebo situace za ´špatné´. Například místo rozhodnutí najít si lepší práci naše menší já označí práci, šéfa a spolupracovníky za ´špatné´. Vzhledem k představě o špatnosti se situace stává nesnesitelnou a jsme nuceni ji změnit. Oč jednodušší by bylo, kdybychom se prostě rozhodli přejít do lepší situace. Náš smysl pro povinnost ale způsobí, že pocit provinilosti velmi často tento jednodušší způsob zablokuje. Jinými slovy cítíme se provinile kvůli tomu, co ze situace získáváme, když uvažujeme o odchodu z ní. Takže podvědomí důmyslně vytvořilo celý mechanismus špatnosti, aby nás donutilo dostat se ze slepé uličky. To se často stává v mezilidských vztazích, kdy máme pocit, že musíme druhého člověka považovat za ´špatného´, abychom ospravedlnili své rozhodnutí ho opustit. Uchýlit se k mechanismu špatnosti je prostě popření možnosti naší vlastní svobodné volby.
Jednou z příčin hněvu bývá, že láska, kterou jsme projevili vůči ostatním, zůstala bez odezvy. Láska v tomto kontextu znamená každodenní prosté projevy laskavosti, které se objevují v každém lidském vztahu v podobě ohleduplnosti, protislužby, kultivovaných náznaků, povzbuzování a ochoty se postarat. Vnitřní dialog, týkající se naší nelibosti a pocitů, vznikajících z nedostatku uznání od druhého člověka, může velmi často pokračovat i několik let. Děje-li se to nám, musí se to stávat i v případě ostatních. Takže i v našem životě existují lidé, kteří se kolem nás pohybují s nekonečným proudem myšlenek o nás, souvisejících s naším nedostatečným oceněním toho, co k nám cítí.
Celá tato oblast hněvu se dá kompenzovat a preventivně ošetřovat, když vidíme nesmírnou hodnotu prostého oceňování projevů druhých vůči nám. Znamená to oceňovat veškerou jejich komunikaci s námi. Například pokud přátelé zatelefonují, poděkujeme jim za to. Důvodem je, že druhý člověk se s námi cítí celistvý a bez obav. Je to uznání jejich hodnoty v našem životě a každého člověka potěší, když oceníme jeho hodnotu.
Velmi cennou zkušeností je vybrat si někoho v našem životě, kdo je podle našeho názoru k nám kritický, a začít se uvnitř v sobě dívat na to, proč jsme ho nedokázali ocenit. Upustíme ode všech svých negativních pocitů o něm a začneme ho uznávat, uznáme důležitost, kterou pro nás má. Jeho hodnota může být prostě v tom, že je podnětem pro náš emocionální růst a vývoj. Otravný manžel nebo zamračený soused se snaží něco říci. Za situací tohoto druhu se tyto osoby téměř nikdy necítí být uznávané pro to, čím se snaží do našeho života přispět. Jakmile oceníme jejich hodnotu pro nás, sekýrování skončí.
Očekávání
Když přestaneme vyvíjet na druhé nátlak svým očekáváním, vytváříme otevřenost, takže mohou na nás zareagovat pozitivním způsobem. Můžeme preventivně kompenzovat nakvašenost přesunutím toho, co jsme udělali pro ostatní, z úrovně oběti na láskyplné obdarování. Díky tomuto přesunu pak můžeme přijímat sami sebe a upustit od očekávání, což rozpustí odpor těch ostatních.
Druhý den ráno se rozhodl, že si vezme další nové tričko, tentokrát se ale vzdal veškeré své ješitnosti a očekávání, že si toho někdo všimne. Upustil od malicherné hrdosti na to, že dělá něco nového a nezvyklého, a oceňoval lásku všech svých přátel i jejich důležitost pro pocit spokojenosti ve svém vlastním životě. Když prošel procesem odevzdávání a nošení trička úplně odevzdal, věděl, že se to úplně odevzdalo, protože by bylo naprosto v pořádku, kdyby si nového trička všimli, a bylo by stejně tak v pořádku, pokud si ho vůbec nevšimli. Dotyčný den byl najednou dnem nového trička! Téměř každý člověk, se kterým se setkal, okomentoval nové tričko, zeptal se ho, odkud ho má, a on tak strávil den přijímáním velkého množství pozornosti. Tento experiment potvrzuje humorný závěr: Dostaneme to, co chceme, když jsme na tom přestali trvat!
Očekávat něco od druhých znamená emocionální vydírání. Můžeme sami pocítit odpor, když jiní vyžadují určité emocionální ´zboží´ od nás. Můžeme se oprostit od emocionálního vydírání druhými, když uvidíme, jak totéž děláme ostatním, a potom můžeme upustit od chtění manipulovat s jejich emocionálními reakcemi vzhledem k nám.
Chronický odpor
Mysl chce, abychom se domnívali, že existuje něco jako ´odůvodněný hněv´, který má podobu spravedlivého rozhořčení. Pokud se podíváme na morální rozhorlení, budeme vidět, že je podporováno domýšlivostí a pýchou. Rádi si myslíme, jak správní v určité situaci jsme a jak ´špatní´ jsou ti ostatní. Získáme tak laciné, chvilkové uspokojení, ale naše svalové testování ukáže, co nás to po emocionální a fyzické stránce stálo. Cena, kterou platíme za chronický hněv a zášť, je nemoc a předčasná smrt. Stojí to za nicotné uspokojení z pocitu, že jsme ti správní?
Cena, kterou jsme za těchto okolností ochotni zaplatit, je někdy až překvapivá. Řekněme, že se nacházíme v situaci, kdy jsme půjčili peníze někomu, kdo nám půjčku nikdy nesplatil. Cítíme kvůli tomu chronickou zášť, a když se s tímto člověkem setkáváme ve společnosti, mluvíme s ním tak málo, jak je to jen možné. Budeme-li sami k sobě upřímní, pravděpodobně uvidíme, že stále cítíme uspokojení z toho, že jsme správní a že ten druhý člověk je špatný. Ve skutečnosti nás to těší natolik, že jedna naše část ve skutečnosti nechce, aby svůj dluh zaplatil, protože pak bychom si už nemohli užívat tajné potěšení z toho, že ho vidíme jako špatného. Přesně to platilo v případě, kdy šlo o několik set dolarů. Na straně věřitele došlo k vnitřnímu rozhodnutí být opravdu poctivý, pokud jde o všechna ta malá uspokojení z vlastní správnosti a z považování druhého za špatného, a oba tyto zisky ega odevzdat. Bylo zřejmé, že tyto profity ega zablokovaly splácení úvěru. Díky neustálému odevzdávání se to všechno nechalo být a došlo k posunu k názoru na půjčku: vnímala se jako dar. Bylo nepochybné, že ten druhý člověk peníze opravdu potřeboval. Proč to tedy neuvidět jako dar a neupustit od očekávání, že vypůjčený obnos vrátí? Místo zášti začala převládat vděčnost, protože to byla příležitost pomoci jiné lidské bytosti v okamžiku, kdy to skutečně potřebovala. Do 48 hodin přišlo e-mailem potvrzení o splacení celé částky i s omluvou za opožděné splacení dluhu!
Tato i mnoho dalších zkušeností ukazuje, jak jsme všichni psychicky propojeni. Vnitřní postoj k druhému člověku ho nutí, aby přijal komplementární sebeobrannou pozici. Nejde tudíž o to odpustit a zapomenout, ale rozumně uznat a pochopit emocionální realitu. Vnitřní interakce mezi lidmi jsou ovlivňované konfiguracemi vibračních energií, které jejich emoce vyzařují do vesmíru. Energie vibrací a myšlenkových forem, s nimiž jsou spojené, vytvářejí čitelný záznam.
I když tato obecná každodenní zkušenost je sotva novinkou pro většinu žen, které jsou v naší společnosti výrazně intuitivnější, pro velké procento mužů to znamená šok a překvapení. V naší společnosti jsou muži typicky levohemisféroví a spíš než intuici, která je charakterizovaná jako funkce pravé části mozku, věnují pozornost zdůvodňování a logice.
Potřebujeme si uvědomit, že jsme se nevědomky stali ´sběrateli nespravedlností´. Zprávy z médií jsou plné této podoby chronické zášti. Pozorujeme ´vyhrabávání nespravedlností´ v mezinárodních vztazích, kde prvořadým cílem je ve skutečnosti potřeba označit některý jiný národ jako ´špatný´. Nevědomky jsme programováni, abychom uvěřili, že ´hromadění nespravedlností´ je ´normální´. Na rozdíl od této obvyklé šablonovitosti, která je destruktivní a oslabující, nás technika upouštění osvobozuje od bedlivého sledování ´křivd´, jichž se vůči nám někdo dopustil. Náš čas i pozornost se tak uvolní a můžeme začít vidět kolem sebe příležitosti a to, co je pozitivní.
Hněv není osvobodivý, je svazující. Propojuje nás s druhým člověkem a udržuje ho v našich představách o životě. Dokud neupustíme od energie hněvu a malicherných zisků ze spravedlivého rozhořčení, od pocitů ukřivděnosti a touhy po pomstě, jsme uvězněni v negativním schématu. Nemusí to být přesně tentýž člověk, který se neustále vrací do našeho života. Pokud ne on, ostatní budou působit, jako když mají tutéž kvalitu, která v nás spouští hněv a vztek. Bude se to neustále opakovat, dokud svou vnitřní hněvivost konečně nevyřešíme. Hněviví pak lidé najednou z našeho života zmizí. A tak hněv může někoho přimět, aby se od nás fyzicky vzdálil, ale psychicky ho to k nám váže velmi těsně, dokud se my sami úplně nevzdáme hněvu i zášti.
Následující část: Kapitola 9. Hrdost (Pýcha)