Kapitola 2. Vnitřní cesta

Předcházející část: Kapitola 1. Oddanost Neduality

KAPITOLA 2:

Vnitřní cesta

Úvod

V lidské historii převládá spojení se zvířecími instinkty fyzického přežití a akumulace prostředků k tomuto účelu. Podobné tělesnému přežití je hledání potěšení, kterému dodává energii zvědavost a nakonec přemýšlení. Přežití je zvýhodněno skupinami, jako je rodina, kmen a společnost, jejichž úspěch závisí na vývoji komunikace a organizaci vztahů.

Diskuze vycházejí ze schopnosti myšlení a z jazyka, který postupuje od konkrétního, doslovného a fyzického až k symbolické abstrakci jako schopnost intelektu. Nakonec, ze zvědavosti, vyvstávají základní existenční otázky:

Kdo jsme? Odkud jsme přišli? Kam jdeme? To jsou v podstatě otázky identity, účelu a významu života samotného. Tak začal základní nástup zájmu o prvotní pravdu, pomocí níž můžeme dávat život do souvislostí a extrahovat významy a hodnoty.

Někteří lidé jsou uspokojováni pouze rudimentárním mechanickým zvířecím fyzickým potěšením a přežíváním, ale v průběhu věků měla většina lidstva intuici a větší pochopení pro význam, toho, co pocházelo od velkých učitelů a duchovních géniů. Duchovní energie velkých proroků, mudrců a avatarů a úrovně vědomí byly tak vysoké, že hluboce ovlivnily a formovaly civilizaci po tisíciletí.

Světová náboženství měla velký dominantní vliv na civilizace tím, že dávala do souvislostí realitu a z ní odvozené výrazy jako význam, hodnoty a filozofické formulace, které byly základní strukturou společnosti a dokonce i samotné vlády. Náboženství přínosně poskytovala etický a morální kontext pro právo, sociální chování a organizace. Je zajímavé, že některé společnosti po začlenění základních struktur, které vznikly z náboženství, jako je vláda a právo, nakonec formálně zrušily uznání náboženství, ze kterého vznikly. Tak, oficiálně, sekulární národy účinkem svého vzniku fungují podle náboženských zásad (lidská práva, rovnost, morálka, etika, zodpovědnost, atd.). Jádro duchovní pravdy v náboženství přežilo jako základní principy samotné civilizace.

Diskuse

Během historie civilizace se lidstvo snažilo pochopit význam lidského života a různé kultury produkovaly různé náboženské, filosofické a mýtické systémy víry. Náboženství se často stalo dominantní teokracií, jejíž hodnoty byly posíleny zákony a sociálními zvyklostmi. Společné pro všechna náboženství však byl koncept Božství nebo duchovní skutečnosti. Příkladem je monoteismus nebo panteon bohů nebo dominantní duch, jejichž hlavní charakteristikou byla síla. Uznáním jeho svrchovanosti bylo Božství všeobecně uctíváno v různých formách.

Kontrast mezi nedualitou a tradičním náboženstvím.

Tradiční náboženství vyžadují naučení nebo dokonce zapamatování duchovní církevní doktríny a jejich historický či mytologický původ a zdroje, včetně dokonce i časů a míst, citování autorit, precedentu, ilustrativních postav a přispěvatelů. Zahrnuje také náboženská pravidla a předpisy, stejně jako zákazy týkající se životního stylu, šatů, účesů atd. Dále zahrnují požadavky na účast, členství a skupinové závazky. Ty obvykle vyústily v sociální a skupinové začlenění a vyloučení, což vedlo ke skupinové identifikaci a klasifikaci (např. věřící versus nevěřící).

Brilantní destilace základních duchovních pravd a velkých světových náboženství je v následujících příkladech:

  1. Křesťanství je cesta lásky a odpuštění.
  2. Buddhismus je cestou soucitu.
  3. Judaismus je cestou k životu podle posvátných zákonů.
  4. Islám je cestou podřízenosti Boží vůli.
  5. Konfucianismus je cestou záměrné tradice.
  6. Taoismus je cesta konečné reality.
  7. Praxe severoamerických indiánů je cesta prvotní spirituality.
  8. Šintoismus je cesta kmenového původu.
  9. Hinduismus je cesta znalostí, jednání a oddanosti.
  10. Věda o mysli je cesta Božského principu lásky a práva.
  11. Vize globálního srdce (Global Heart Vision) je ze světa, který pracuje pro každého.

(Henderson, R., 2005)

Nedualistická učení

Na podobné úrovni jsou učení velkých dobře známých mystiků všech náboženství, jako jsou Sufis, Kabala nebo Zohar. Velmi důležité a také dobře známé je učení Buddhy, mudrců hinduismu a zenových adeptů. Povědomí o skutečnosti osvícení je podporováno dosti rozsáhlou literaturou o takových stavech od známých učenců, jako například William James a později učenců zenové tradice, jako jsou D. T. Suzuki a Alan Watts.

Obtížnost popisu nebo vysvětlení takových stavů je prostě v tom, že úroveň vědomí intelektu je omezena na hladinu 400+ a zahrnuje předpoklad příčiny a následku. Stavy samotné jsou nelineární a lze je těžko jazykem popsat. Navzdory tomuto omezení je realita takových stavů všeobecně uznávána a naposledy byly takové stavy ověřeny výzkumem vědomí a kalibrováním úrovní, které potvrzuje skutečnost osvícených stavů vědomí. Navzdory jejich statistické vzácnosti jsou takové pokročilé stavy inspirativní a uznávají vývojový potenciál lidského vědomí.

Dalším důvodem, proč se dosažení stavu osvícení zdá být nepraktické je, že mysl tvoří koncepty z hlediska příčin a následků a studenti si představují, že jsou řízeni, (což znamená silou vnitřní vůle atd.), namísto skutečnosti, že jsou přitahováni svým budoucím osudem.

Posilu a důvěru lze odvodit z ověřitelné skutečnosti, že vzácné osoby, které jsou skutečně přitahované k osvícení jako k životnímu cíli, jsou přitahované, protože to je již jejich osud (kalibruje jako pravda). Ze stejného důvodu pouze budoucí golfisté dostávají golfové lekce.

Otázka: Jak se liší vnitřní cesta od tradičních náboženských obřadů?

Odpověď: Důraz je kladen na vnitřní zkušenostní subjektivní realizaci a vnitřní validaci duchovní pravdy. V kontrastu s tím je náboženství formalizované a historicky strukturované v autoritativním kontextu a zdůrazňuje konformitu s dodržováním rituálů, zvyků a systémů víry. Tudíž zdroje pravdy jsou promítány zpětně na jiné kultury, místa a etnické poměry.

Kromě toho je také kladen důraz na mystifikaci, oslavování a dramatizaci teologické doktríny. V náboženství je Božství dáváno do souvislostí především jako existující jinde v čase a místě a je také popisováno jako mající lidské motivace, omezení a vady. Náboženství zdůrazňuje víru a ne vnitřní realizaci pravdy. V náboženství je také kladen velký důraz na duchovní osud v budoucnosti po fyzické smrti, spíše než na prožívání duchovní pravdy v současnosti.

Otázka: Jaké osobnostní charakteristiky jsou příznivé pro vnitřní cestu?

Odpověď: Je charakteristické, že oddaní lidé mají tendenci být introspektivní, přemýšliví, reflexní, zvědaví, zodpovědní a pozorní. Obvykle mají averzi k násilí, krutosti, neintegritě a fanfárám a dramatizaci nebo k vulgaritě. Mají potřebu se učit a těší je odhalování základních premis.

Otázka: Jaké jsou požadavky každodenního života?

Odpověď: Vnitřní cesta je cesta nepřetržitého bytí se sebou a s životem ve světě, zatímco náboženské obřady mají tendenci oddělovat. Duchovní oddanost je vnitřní životní styl, který zahrnuje stálou pozornost vědomí. Externí výskyty jsou přechodné, zatímco vnitřní kvality vědomí jsou trvalejší. Vnitřní práce je neustálý učební proces, kdy člověk má potěšení a je uspokojen z objevu a rozvinutí vhledu. Proces je sebe odměňující a paradoxně vede k většímu použitku a radosti z formální náboženské účasti nebo praxe.

Plnění potenciálu je odměňující a příjemné, což postupně posiluje motivaci. Sebeúcta přináší větší vnitřní svobodu, adaptaci a flexibilitu. Není nutné se stahovat ze světa, ale místo toho jej dávat do souvislostí. Duchovní evoluce vede k větším schopnostem díky následnému pokroku vědomí. Je to otázka motivace. Není nutné vstoupit do kláštera, ačkoli mohou existovat taková období, kdy je to prospěšné.

Otázka: Co je proveditelný cíl?

Odpověď: Ověřit duchovní pravdu zkušenostně a stát se jí a ne se jenom přizpůsobit. Proces je rozvíjení objevů vedoucích k většímu štěstí a zmírnění strachu, viny a dalších negativních emocí. Motivem je vnitřní vývoj, evoluce a naplnění potenciálu, který je nezávislý na vnějším světě. Život se stává spíše progresivním než jen opakováním. Všechny zkušenosti mají stejnou hodnotu a jsou vnitřně příjemné a život přestal být nekonečnou sekvencí střídajících se potěšení a nelibostí. S vnitřním pokrokem se rozšiřuje kontext, což vede k většímu povědomí o významu smyslu, a tedy i k uspokojení z potenciálu.

Otázka: Zdá se, že vnitřní duchovní práce vyžaduje disciplínu a úsilí.

Odpověď: Tyto požadavky jsou aktivovány záměrem. Existuje vrozené uspokojení z duchovního růstu a vývoje samotného vědomí. Pokrok je důsledkem objasnění a většího porozumění, které vzniká z rozšíření kontextu. Rekontextualizace pak vede k překonání narušeného vnímání.

Otázka: Vnitřní práce se týká spíše zaměření, než zvláštní, specifické činnosti?

Odpověď: Přestože citace může vypadat jako přehnaná, obsahuje cennou pravdu a postřeh, což je také potvrzeno premisami kvantové mechaniky (Heisenbergův princip), kdy samotné pozorování změní výsledek jako důsledek nejen pole vědomí, ale také záměru.

Člověku s vysokou úrovní vědomí se zdá, že většina lidí chodí jako by byli v nějakém snovém stavu, v bezvědomí a nevědí o sobě. Pozorování sebe vede k probuzení, které pak motivuje touhu se učit, růst, zrát a vyvíjet se.

Zkoumání sebe vede k objevu a rozvinutí vrstev, které zakrývají Já. Při zkoumání sebe člověk zkoumá základ pro víru a přesvědčení a zavedením duchovních technik a kritérií odhaluje vnitřní validaci duchovních pravd pro sebe. Oblast výzkumu je tedy funkce vědomí a způsob, kterým člověk dává do souvislostí vnitřní zkušenost vlastního já, druhých a Božství.

Následující část: Kapitola 3. Orientace