Kapitola 6. manifestace versus příčinnost: Stvoření versus evoluce

Předcházející část: Kapitola 5. základní struktura pravdy

KAPITOLA 6

Manifestace versus příčinnost:

Tvoření versus evoluce

Úroveň vědomí lidí relativně zřídka dosahuje úrovně 500 (jen 4 procent z obyvatelstva), ještě mnohem méně lidí má úroveň bezpodmínečné lásky 540 (0.4 procent z obyvatelstva). Mnoho z historických největších vědeckých géniů (Newton, Freud, a Einstein), kalibrovali přesně v hladině 499. Tak úroveň 400 (Amerika aktuálně kalibruje v hodnotě 421) představuje ohromnou produktivitu a výhody pro vědu, technologie, inženýrství, a lékařství. Pro duchovní hledače hladina 400 představuje úroveň duchovního vzdělání, ale následovně se mysl a rozum stanou zátarasy k transcendenci ega, aby mohlo dosáhnout důležitého posunu k paradigmatu, které se vyskytuje v kalibrované úrovni 500. Potíž vědomí na úrovních 400 je, že v nich je mysl dualistická, a její vrozená struktura mu tak zabrání v posunu z vnímání a duševních pochodů k jejich nahrazení vizemi a kritickým spojením souvislostí v subjektivnosti v úrovni 500.

Člověk pak předpokládá, že tam je vnitřní primární činitel, jako například myslitel od myšlenky, rozhodce od rozhodnutí, a tak dále. Bez takového dualistického vysvětlení si lineární mysl neví rady, jak vysvětlit objevení se fenoménů. Stinná stránka vidění sebe (ego) jako primárního činitele je, že třebaže získává ocenění za úspěch, pak dává vinu za selhání druhým a tak je prchlivé, obviňující, žárlivé, nenávistné, kuje pomstu a tak dále. Dualistické ego je konkurenční a také strašné, a z důvodu představivosti obavy násobí a ty vytvářejí stálou, subtilní a skrytou nepřetržitou úzkost (existenciální pocit úzkosti) a sklon k paranoidním nesprávným výkladům.

Nicméně, takový záměr a naznačovaný účel vyvstává samovolně, stejně jako každé přání, emoce nebo podnět. Že je toto pozorování pravdivé, může být ověřeno kýmkoliv v soustředěném rozjímání. V pozorovatelném světě není žádná trvalost jako taková, protože všechno je v procesu pokračujícího, nepřetržitého, evolučního tvoření.

Vývoj je tak popisován jako odhalení následných sekvenčních pozorování. Samotné tvoření je nepřetržitý, pokračující proces se žádným začátkem ani koncem. S uvažováním se stává úžasně zjevné, že vývoj a tvoření jsou jeden a tentýž proces. Jeho zdroj je nekonečná moc neprojeveného stavu, který se stává projevenou možností, vynořením se základních neviditelných vzorů ve viditelném světě fyzické domény jako existence. V průběhu věků byl tento jedinečný zdroj všeobecně poznatelný intuicí stejně jako subjektivně zkušeností jako Božství, které samotné má moc transformovat potenciál do skutečnosti, (to je Božská přirozenost), a nebytí do existence (například Bohmovy rozvinuté a nerozvinuté vesmíry).

Jestli lidská existence, stejně jako ostatních živých věcí, není vysvětlitelná omezeným principem příčinnosti, pak, jak bylo popsáno, lidstvo vytrysklo jako výraz neprojeveného ke zjevnému. To je výraz uskutečnění potenciálu, který má nutně zdroj. Argument příčiny, a priori, odděluje příčinu od následku. Jestliže by lidstvo bylo výsledkem příčiny, nebylo by schopné znát svůj vlastní zdroj, který, pokud by byl externí, nebyl by vrozený ani opravdu poznatelný. Vědět je být, na rozdíl od vědění o něčem, které je pouze akvizicí informace. Lidstvo je uskutečnění potenciálu svého zdroje, a tento zdroj je přítomen a přímo poznatelný jako subjektivní esence Já. Zkušenost přítomnosti Já je transformační a také je identická po celou historii, jak hlásají mudrcové velmi rozdílných kultur. Dar božství je možnost v lidském vlastním vědomí vrátit se ke zdroji jeho existence. S uskutečněním Já (nekonečný kontext) pole a obsah splynou s realitou samotného Jednotného Zdroje.

Následující část: Kapitola 7. fyziologie pravdy