Kapitola 12. Bůh jako hypotéza

Předcházející část: Kapitola 11. Víra, důvěra a důvěryhodnost

KAPITOLA 12

Bůh jako hypotéza

Úvod

Diskuse a spekulace o povaze božství byly v historii oblastí teologie a náboženství. I přes erudici spisů je průměrný člověk často skutečně zmatený o skutečné povaze nejvyšší Reality a v dnešním světě existuje malý osobní prostor a čas ke studiu nebo kontemplaci subjektu do hloubky.

Historická zobrazení

Téměř univerzálně, jak již bylo zmíněno, si lidé Boha představovali a zobrazovali jako existujícího někde jinde, například že se nachází v nebi a proto v určité skutečné fyzické vzdálenosti. Bůh je líčen v umění jako bytost velkých rozměrů, která se nachází proti hvězdám a mrakům, možná s některými anděly a andělíčky vznášejícími se v okolí. Klasické zobrazení je podobné tomu stropu v Sixtinské kapli, s Bohem majícím dlouhé vlasy, který je velký a poněkud starší a je zavěšený v prostoru, možná dosahující dolů k člověku v dávných dobách.

Bůh jako koncept

Z těchto antropomorfních projekcí vzniká obraz Boha, ke kterému má člověk pochopitelně poněkud ambivalentní vztah, neboť Bůh je vnímán jako shovívavý, ale paradoxně také schopný dokonce uvrhnout lidské duše do pekla. Tak je Bůh vnímán jako milující, ale také omezený a je přirovnáván k lidským rodičům. Toto samozřejmě prozkoumal Sigmund Freud, který zavrhl myšlenku, že Bůh je pouhá antropomorfní projekce z infantilního nevědomí. Zatímco odmítl falešné vyobrazení Boha, on pak udělal chybu v závěru, že skutečný Bůh neexistuje, což byla chyba, neboť skutečnost, že antropomorfní vyobrazení Boha je nepravdivé, nevyvrací realitu Božství. Zdánlivá nespravedlnost lidského osudu je vyvracena sofistikovanějšími náboženstvími jako je buddhismus a hinduismus, které učí zákonům karmy.

Strach z Boha

Bůh jako Stvořitel

To může být intuitivně pochopené a řečené na vysoce abstraktní úrovni, že vše je a má svoji existenci na základě Božské Ordinance. Ta je odrazem Boží milosti, čímž se rozvine potenciálnost a projeví se jako lineární pozorovatelný vesmír (Bohm, 1980.)

Tak Božství aktualizuje nekonečné možnosti realizace jako existence, takže lineární se vynořuje z nelineárního. Klasicky je zpracování výše uvedeného předmětem ontologie, odvětvím filozofie, která se zabývá vědou o bytí. Biblická interpretace je vyjádřena v Janově evangeliu, kapitola 1, která uvádí, že na začátku byl Bůh jako Slovo (Godhead), z něhož povstaly všechny existence, včetně světla života a lidského vědomí (kalibruje na úrovni 1000). Tak je Bůh Zdrojem i Stvořitelem.

Bůh a Stvoření z hlediska moderní vědy

Bůh jako zkušenostní Realita

Intelektuální vyobrazení božství vyplývají z mentálních obrazů a z konstrukcí mentálních procesů lineární logiky a smyslu.

Myšlenky a představy o Bohu jsou intelektuální konstrukce, které jsou důsledkem kalibrační úrovně vědomí na hladině 400+.

Zcela nezávisle na těchto intelektualizacích, lidská zlušenost v průběhu času zahrnula povědomí o Boží přítomnosti jako o kontextuální moci, jejíž Božská povaha je ohromující zjevení mimo mysl samotnou a je transformační ve svém hlubokém dopadu. Jak duchovní vývoj u jedince postupuje, mohou se objevit duchovně transformační události, a od úrovně vědomí 540 k 570 se často stávají častější a dávají do souvislostí lidský subjektivní zkušenostní smysl pro realitu života.

Z pokory je ale také zřejmé, že kvůli vlastnímu osobnímu omezení je člověk zodpovědný za úsilí, ale ne za výsledek, který závisí na Boží vůli.

Když jsou požitky ega odmítnuty a opuštěny, jeho vliv na psychiku se snižuje a duchovní zkušenost postupuje, a s tím mizí postupně zbytky pochybností. V důsledku toho je víra nahrazena zkušenostním poznáním a hloubka a intenzita oddanosti se zvyšuje a může nakonec nahradit a zastínit všechny ostatní světské aktivity a zájmy.

Zkušenostní potvrzení Boha jako primární reality

Duchovní evoluce získává na síle, neboť se stane primárním zaměřením, a její postupné etapy byly popsány více specificky v sérii knih tohoto autora, včetně The Eye of the I, Realita a Subjektivita a Transcending the Levels of Consciousness . Popisy a svědectví pokud, jde o subjektivní stavy realizace přítomnosti Boží, byly zaznamenány v celé historii a byly znovu zpracovány v autorově knize Objev přítomnost Boha: Oddaná nedualita (Discovery of the Presence of God:Devotional Nonduality), stejně jako v kapitole 17 z knihy Pravda vs. lži. Ve všech knihách jsou citované důkazy, jakož i zkušenosti s duchovní realitou, které byly potvrzené kalibrací vědomí, a byly poprvé popsány v knize Power vs. Force (Moc vs. síla, Hawkins, 1995).

Subjektivní zážitky duchovních skutečností byly všeobecně hlášeny lidmi v průběhu všech dob a byly následně zdokumentované a potvrzené kalibrací vědomí, která v současné době nepřetržitě probíhá a a provádějí ji odděleně jednotlivci i skupiny.

Překážky

Realitu Božství mohou odmítnout kdykoliv na všech úrovních jednotlivci, skupiny nebo dokonce celé kultury na základě svobodné vůle. Základní motivace jsou osobní, sociální a psychologické a ve skutečnosti představují evoluční povahu vědomí, a to jak individuální, tak i kolektivní. To je ovlivněno karmickými sklony jednotlivců i skupin. U jednotlivce je duchovní povědomí ovlivněno tradicí, inteligencí, vzděláním a osobními zkušenostmi, včetně emocionálních a rodinných vztahů. Velký vliv má také dostupnost integrované duchovní literatury, jakož i vhodných učitelů. Stupně osobní motivace ovlivňují další faktory, jako jsou věk, osobnost, psychologický typ, schopnosti, talent a Jungova bilance introverze proti extroverzi.

Některé postoje mohou bránit vzniku duchovního povědomí, jako je například převažující narcismus, skepticismus, pochybnosti, nedůvěra, negativita, stejně jako opozice, vzdor a dokonce paranoidní orientace, jak je popsáno v kapitole 13. Kromě toho je zde nezralost nebo zpoždění duchovního vývoje. Může se objevit náboženské nebo duchovní zklamání v důsledku neblahých zkušeností s náboženskými postavami nebo dokonce zděšení z veřejných příkladů poruch náboženské integrity, jako jsou církevní skandály.

V průběhu zrání lidé mohou mít střídavá období buď přitažlivosti, nebo odporu k náboženství a religiozitě v různých etapách svých životů. Tam je vzdor dětství, vzpurnost adolescence a pak zaujetí a odpovědnost v manželství a při výchově dětí. Ty následně nahrazují obavy staršího věku a konfrontace s omezením a dočasností lidského života, protože v pozdějším životě se to stane prioritou.

Pod tlakem očekávání nevyhnutelného se obnovuje víra a naděje, nemusí to být jen ze strachu ze smrti, ale také z přijetí. Realita Boha se pak stává očekáváním, a strach a pochybnosti jsou nahrazeny mírem odevzdání se Boží vůli a lidskému osudu.

Ostatní vyobrazení konečné reality

Pro monoteistické kultury a náboženství jsou neobvyklé starší zobrazování konečné Reality, jak je chápána v kulturách starověké Indie nebo na Dálném východě. Ty nevznikají z historického zobrazování smrtelníků, ale z odhalení podstaty vědomí samotného.

Tak vznikla zjevení Krišny, Buddhy, rišiů a mudrců z dávných Véd. Jedná se o odkazy na konečné Zjevení v důsledku Osvícení.

Protože postrádá definovatelné vlastnosti, nelze konečnou Realitu pojmenovat nebo charakterizovat pomocí omezených lineárních pojmů, jako jsou kauzalita, prostor, čas, nebo umístění (Grace, 2007).

Vyřešení všech intelektuálních pochybností je zkušenostní, a způsob je popsán v Objev přítomnost Boha (Discovery of the Presence of the God).

Řešení

Hypotézy o existenci a povaze Boha byly předmětem diskursů a debat největších myslitelů západní kultury v průběhu staletí. Debaty kolektivně vykazují skvělou erudici stejně jako brilantní intelektuální bystrost, společně s kolektivní moudrostí získanou intenzivním úsilím a obětavostí. Integrita největších myslitelů všech dob je zřejmá a inspirující. Navíc k tomuto ohromujícímu lidskému úsilí západní civilizace má moderní člověk rovněž přístup k nahromaděné moudrosti Blízkého a Dálného Východu. Dokonce v moderní Číně tvoří konfucianismus nosnou matrici pro obrovskou a rychle se rozvíjející společnost. Indie, druhá obrovská vzniklá civilizace, má zakořeněnou hinduistickou kulturu a náboženskou strukturu, která odráží destilaci mnoha staletí kolektivní moudrosti. V Americe domorodá kultura jejích nejrannějších obyvatel všeobecně uctívala Velkého ducha, a bohy také uctívali dalece oddělené aboriginské kultury Afriky a Jižní Ameriky.

Starověké germánské kmeny, jakož i společnosti předkřesťanského Řecka a Říma, ti všichni měli bohy. Tak by se dalo říci, že ačkoli jsou odlišnosti ve způsobu jejich zobrazování, lidstvo kolektivně pochopilo, že Božství je zdrojem života a existence.

To znamená, že ateista je konfrontován s pochybným intelektuálním úkolem vyvracet historii celého lidstva. Navzdory intelektuálnímu předstírání nikdo neuspěl ve vyřešení tohoto úkolu. Toto selhání je z důvodu nevyhnutelného faktu, který není prokazatelný, a proto nemůže být vyvrácen.

Výsledné omezení znamená, že většina lidstva se musí spoléhat na své nejvyspělejší členy, kteří jim mohou vysvětlit nelineární realitu, která je kontext a zdroj bytí. To znamená, že hodnota úrovně vědomí je tím, co otevírá cestu k vyššímu vědění (rozlišování esence), které by jinak nebylo dostupné. Stejně jako dalekohled rozšiřuje rozsah lidského vidění na to, co je jinak neviditelné a nepozorované, výzkum vědomí odhaluje pravdu, která se vymyká běžnému vnímání a má nevýslovné a dosud neodhalené výhody.

Zotavení z vnitřních omezení

Základním účelem duchovní práce a obětavosti je překonat vrozené vývojové omezení ega a tím i najít přístup a rozvíjet rodící se schopnost samotného vědomí, která obchází všechna omezení ega. Pravda sama se prezentuje na základě Boží milosti. Božství se odhaluje těm, kdo Ho vzývají (kalibruje jako pravda) v Božím čase. Tempo duchovního vývoje se může zdát pomalé, ale duchovní snažení není nikdy marné. Pokrok může být velmi náhlý a velmi významným v dimenzi a dopadu.

Problematické náboženské doktríny

Vzhledem ke sklonu k chybám a k ovlivnitelnosti lidské mysli, segmenty hlavních náboženství byly ukořistěny odštěpenými skupinami, které používají náboženství ve jménu dobrého úmyslu k získání důvěryhodnosti pro separatistické odnože, které často představují přesný opak původního náboženství. To je nejzřetelněji vidět na příkladu nekonečných náboženských válek a na historické inkvizici.

Náboženské deviace

Korán celkově kalibruje poměrně vysoko a je monotheistický a zbožný, ale třicet procent jeho veršů kalibruje pod úrovní pravdy (200) a čtrnáct procent dokonce hluboko pod úrovní 100. Existují i negativní vyobrazení Boha v hebrejském Starém zákonu, a krutá vyobrazení Boha se vyskytují běžně v primitivních náboženstvích (např. u Inků, Mayů a u obyvatel Velikonočního ostrova).

Výše uvedené paradoxy jsou klasicky vysvětlovány jako důsledek útoků zlých energií /entit v jejich boji o přežití ( luciferské, satanské a jejich energie záměny).

Náboženství jako základ pro světový konflikt

Narcistické jádro ega je nenasytné ve svém nekonečném bobtnání pomocí konfliktu. Náboženství je oblíbeným tématem sporů a je důvodem nekonečného násilí v průběhu staletí. Ačkoli je mír základní princip všech hlavních náboženství, válka ve jménu míru byla paradoxně prominentním tématem fanatiků z Judey, íránských šíitských atentátníků, protestantů a katolíků v Evropě i současného islámského konfliktu a násilí.

Islámská triumfálnosti

Problematické paradoxy života a učení Mohameda, stejně jako jeho spisy v Koránu, byly předmětem intenzivního studia a kritiky četných učenců v průběhu staletí (Warraq, 2003). Protichůdné rozdíly v Koránu byly vysvětleny jako důsledky jeho epilepsie spánkového laloku a sexuálního oportunismu, stejně jako politicky motivovanými cíli, které vedly k častým změnám, které dělal v Koránu, jakož i další autoři v mnoha následných revizích. Opět platí, že třicet procent veršů kalibruje pod úrovní 200, dvacet pět procent pod 150 a čtrnáct procent pod úrovní 100. (viz kapitola 16, Pravda proti lži.)

Jak poznamenali četní známí učenci, kteří byli Mohamedovi opportunisté, stálé přehodnocování veršů Koránu se dělo kvůli osobním, politickým a militaristickým cílům a příležitostem. Výsledkem bylo to, že mnoho veršů je zcela protichůdných.

Existuje široká shoda v průběhu staletí, že Mohamed upadl do bludných stavů transu (Goel, 1999). Swami Vivekananda, stejně jako mnoho dalších učenců, zdůrazňuje význam rozpoznání patologicky změněných stavů vědomí s náboženským obsahem (přezkoumal Warraq, 2003). Diagnostické rozdíly mezi pravými duchovními stavy a ​​mentálními aberacemi jsou podrobně popsány v Pravda vs.lež, v kapitole 17 .

Všeobecná shoda všech výše uvedených učenců, stejně jako spirituálních učitelů a pokročilých mystiků je v tom, že fanatický náboženský extremismus je výsledkem indukovaných změněných stavů vědomí (úroveň 90), a post-hypnotické automatizace, jak na to ukazuje typický charakteristický patognomonický monotónní hlas a mluva mnoha islámských mluvčích (úroveň 100, mužů i žen, ukazující na syndrom brainwashingu /vymytí mozku). Vystupují jako hosté v televizních programech jako mluvčí pro různé eufemisticky nazývané islámské-americké organizace a recitují zpaměti indoktrinovanou naprogramovanou propagandu, která je v rozporu s každodenními světovými událostmi (viz Kusher, 2004).

Je také významné, že islám praktikoval otroctví po celá staletí. Islámský obchod s otroky měl za následek prodávání afrických černochů na karibské ostrovy, odkud byli převezeni na jih Spojených států. Když si koncem osmnáctého století John Adams a Thomas Jefferson stěžovali velvyslanci v Tripolisu, bylo jim řečeno, že Korán opravňuje muslimy zotročovat bezvěrce, a mají to dokonce za povinnost (Hogan, 2007).

Náboženské války samozřejmě také existovaly v křesťanství v Evropě mezi protestanty a katolíky, a celkem nedávno byly ozbrojené konflikty a teroismus IRA v Severním Irsku, stejně jako mezi sunnity a šíity na Středním východě a OOP v Palestině. Teroristické organizace a způsoby jednání jsou podrobně zkoumány ve vědecké práci Myšlení teroristy (Thinking Like A terrorist, German, 2007).

Důležitým faktorem v západním světě je neschopnost úspěšně jednat s islámskou kulturou kvůli velkým rozdílům v kulturních předpokladech o pravdivosti prohlášení a tvrzení. Podle šaríi je nejen přípustné lhát, pokud to prospívá islámu, ale je to také vlastně povinnost tak učinit. To je nepochopitelné v západní kultuře, kde pravdivost komunikace je předpoklad, pokud se neprokáže opak. Tento významný faktor vysvětluje neutěšené selhání lidí ze západu při vyjednávání s islámskými zeměmi.

Z výše uvedeného je patrný velmi vysoký rozdíl mezi koncepční a zkušenostní realitou. To znamená, že západní mysl, ponořená v Ježíšově morálce Kázání na hoře (úroveň 955 v knize Matthew /Matouš), nemůže skutečně pochopit takový velký rozdíl, a nebezpečný nepoměr je dále zakryt kamufláží relativistické rétoriky a dětinské idealizace. Existují velmi velké rozdíly mezi oddanou vírou a její náhražkou horečnatým fanatismem.

Konfrontační pro islámské teorie je, že Bůh stvořil celé lidstvo a ne jen muslimy, kteří jsou početně v menšině z celkového počtu obyvatel světa. Tak, z islámského práva, je muslimský svět povinen zabít většinu lidstva. Tento pohled na svět kalibruje na úrovni vědomí 20 (absurdita). Takový nepoměr lze vysvětlit jako důsledek Mohamedovy temporální epilepsie a následným poklesem úrovně vědomí ze 700 na 130.

Je užitečné snažit se pochopit všechny výše uvedené rozdíly a uvědomit si, že lež není opakem pravdy, ale místo toho reprezentuje její nepřítomnost, stejně jako temnota není opakem světla, ale důsledek jeho nepřítomnosti.

Paradigma disparity

Lidský smysl pro realitu je v souladu s dominantní úrovní vědomí. Podle ezoterické analogie je západní svět a židovsko-křesťanská kultura v souladu se srdeční čakrou (láska, odpuštění, tolerance, laskavost a ochrana slabých, nevinných a bezmocných).

Naproti tomu právo šaría je soustředěno na solar plexus (dominantní agrese), na slezinu (násilí, nenávist, zabíjení), a základní čakru (sexualizace nebe). To nejsou kompatibilní světové názory. Učení islámu je přímo opakem Kázání na hoře. (Viz Lindbergovo Political Teaching of Jesus). Pozoruhodné je také islámské učení, že Bůh (Alláh) slyší pouze modlitby, které jsou v arabštině.

Korán obsahuje uznání Ježíše jako velkého proroka, ale naprosto ignoruje a odmítá Ježíšovo učení a místo toho učí, že je správné otroctví, zabíjení nevinných a netolerance bez odpuštění. Tak tam neexistuje žádný společný nebo obecný smysl pro realitu aby mohla být dosažena dohoda. Islamisté považují usmíření za opovrženíhodnou slabost, což má za následek pohrdání a je to vnímáno jako bezmocnost, která pouze vyzývá k další agresi. To znamená, že výběr veršů z Koránu může být použit k ospravedlnění všech forem násilí a extremismu.

Rozum jako omezení západní společnosti

Výše uvedené je ilustrováno islámským Talibanem, který vyhodil do povětří velkého Buddhu v Afghánistánu v roce 2001. Socha byla sto padesát stop vysoká.

Následující část: Kapitola 13. Pochyby, skepticismus a nedůvěra