. 15. prosince / decembra 2025
Vítáme všechny, kteří právě sledují naše 268. on-line setkání studijní skupiny Dr. Hawkinse.
Už jen tím, že jsme dotřepali svoje kostry na toto setkání, máme šanci, že se na nás něco osmózou nalepí. Tak, jak se to děje v AA nebo v jiných dvanácti krokových skupinách. Naše setkání umožňují postupné posuny z poslouchání do momentů, kdy tzv. trkne – a to naposlouchané je uplatněno v praxi, v situacích, kterými jsme karmicky přitahováni.
Díky našemu každopondělnímu on-line setkávání se, se v naši duchovní práci nacházíme v etapě, kde důrazem není již jenom „vědět“, ale stávat se tím, co se učíme. A to s pomocí naši nepřetržité duchovní zamyšlenosti. Je to mysl, která nás dovede k nemysli. Tím se posouváme do setkání, která jsou více zaměřená na vzdávání se, nebo-li přijímání toho, co je, a – toto vzdávání – je srozumitelně podané ve slovenském či českém jazyce.
Kromě on-line pondělků pořádáme 2x ročně osobní setkání, vždy na jaře a na podzim. Podrobnosti jsou uvedeny na webu www.hawkins.support.
Ti posluchači, kteří se připojili nedávno, mohou načerpat poznatky z našeho archivu on-line setkání, které jsou archivovány rovněž na stejném webu (www.hawkins.support).
Odezvy odkládáme z důvodu nepřítomnosti Jula.
Ale nejprve si pustíme Požehnání od Dr. Hawkinse. Pohodlně usaďte či ulehněte a začínáme.
Video s požehnáním od Dr. Hawkinse:
Honza
Kniha B2, Oko Věčného JÁ, Před Kterým Není Nic Zatajeno,
KAPITOLA 6 Rozřešení Ega
Poznámka:
D.R.H používá neobvyklou stylizaci, v kombinaci s ním vymyšlenými slovíčky, a pozice slov v jeho větách vyjadřují jejich závažnost. Z důvodu zachování tohoto D.R.H záměru, Julo se rozhodl být mu věrný, a překlady připomínají spleť nestandardních stylizací, a nesprávné interpunkce, použité na oddělení vícenásobných myšlenek v jediné větě. Kdyby se byl D.R.H chtěl vyjadřovat jinak, tak by to bylo jinak, a Julův překlad by se dal číst jako beletrie. Při čtení, místo tvrzení si „to nesedí“, překladatel doporučuje klást si otázku „Co je třeba ve mně změnit, aby mi to sedělo?“Překladatelovy subjektivní studijní pomůcky jsou v {…}.
A ještě připomenutí si, co je, Věčné JÁ:
Věčné JÁ, ve své úplnosti a završenosti, předchází a nachází se mimo všech světů, vesmírů, nebo času, záviseje na ničem, a zapříčiněné ničím. Věčné JÁ je mimo existenci, nepodléhá ani existenci, ani neexistenci, počátku ani konci, času ani prostoru. Nelze jej ani zahrnout do náhledu jako ‚je‘ nebo ‚není‘. Věčné JÁ není ani projevené ani neprojevené, a je mimo jakékoliv koncepce, které by mohly {co jen} naznačovat {jakékoli] kategorizace takových náhledů.
František
.6.1. (ze 40) Zjevení {, odhalení se Podstaty Všeho-Co-Je,} nastává {tehdy}, když se odstraní překážky, které mu stojí v cestě. Tyto překážky padají samy od sebe, když se odstraní jejich nosné základy. Takovým nosným základem je koncept ‚příčina‘ {, tedy představa všedního já, že ve vesmíru, a tedy i ve vaší domácnosti, u vás v práci, na dálnici, v politice, v počasí, atd., opravdu existuje něco, na co můžeme poukázat, že je příčinou něčeho jiného.} Proč toto pochopení {, že absolutně žádná příčina ničeho neexistuje (, kromě současného okamžiku),} je tak důležité, se dá pochopit, když {jednou} uvidíme, že uvěřit v {opravdovost existence konceptu} příčiny je hlavní oporou mylné představy toho, že člověk {, jako všední já,} je odděleným, samostatně existujícím, a nezávislým ‚já‘ nebo ‚egem‘.
.6.2. „Příčina“ má v sobě obsažený skrytý, nevyslovený dualismus – {v tom, že všední já mylně předpokládá, že} je tu nějaké ‚toto‘, které způsobuje nějaké ‚tamto‘. Proto existuje {, na úrovni mysli z toho vyplývající} logická potřebnost existence nějakého ‚já‘, které je {pohodlným} vysvětlením a {prý} příčinou onoho ‚toho‘ jednání. Takže {v náhledech všedních já} se vyskytuje za myšlenkami pomyslný ‚myslitel‘, za činy ‚vykonavatel‘, za pocity ‚pociťovatel‘, za vynálezy ‚vynálezce‘ atd.
.6.3. Také je {přitom} typický {i} zmatek {ze zaměňování si vlastní} identity {, tedy totožnosti, kdo jsme, a zaměňovat ji} s jednáním, chováním, rolemi {které v životě hrajeme}, nebo tituly. {Tedy ještě jednou jinými slovy:} Tato zmatenost vychází z mylného považování sebe sama nejen jako samostatného {, odděleného, příčinně působícího} vykonavatele, ale dále {tato mylná představa totožnosti všedního já} pokračuje splýváním do takové sebe-definice o sobě samém, že člověk {je přesvědčen, že} je vlastně svým jednáním, chováním, pocity, myšlenkami, atd. {To je konec jiných slov.} Přesvědčení, že {totožností} člověka je {souhrn jeho} určitých vlastností, {(} například ‚dobrý‘ nebo ‚špatný‘,{)} nebo je jeho povolání, má sklony zvyšovat mylnou představu o odděleném vykonavateli činů, s nekonečným seznamem popisných přídavných jmen.
.6.4. ‚Já‘ se ponoří, {a to až} skrytě, do nekonečné spleti sebe-definic. Pokud jsou to „dobré“ definice, člověk se cítí šťastný; pokud jsou „špatné“, cítí se pak deprimovaný nebo vinný. Ve skutečnosti jsou všechny sebe-definice mylné a stejně zavádějící.
.6.5. Je užitečné si uvědomit, že mylná představa existence odděleného ‚já‘ nebo {jako samostatné} bytosti vytváří falešnou identitu {člověka}, jejíž houževnatost je zdánlivě obtížné překonat z několika důvodů. Člověk je okouzlen tímto drahocenným ‚já‘, které se pak stává posedlostí a subjektivním středobodem v jazykovém vyjadřování a myšlení. „Já“ se stává oslavovaným hrdinou nebo hrdinkou životního příběhu a dramatu člověka. V něm se ‚já‘ stává pachatelem, obětí, příčinou, platným příjemcem veškeré viny a chvály, a hlavním hercem v životním melodramatu. To také vyžaduje obhajování ‚já‘, a obhajování jeho přežití se stává nejdůležitějším. To zahrnuje i potřebu mít „pravdu“ za každou cenu. Přesvědčení o skutečnosti {existence} já, {kterému jsme dali název všední já,} se tak rovná přežití a pokračování samotné existence.
.6.6. Překlenutí ztotožnění se se všedním já proto vyžaduje, abychom se vzdali všech výše uvedených mentálních sklonů. To vyžaduje ochotu „obětovat“ všechny tyto {všedního já} rysy a mentální návyky Bohu, a to z lásky a pokory {, ve smyslu uznání si vlastních nedostatků a nevědomosti}. K úplné pokoře lze dospět pouze omezením myšlenek a stanovisek na jejich ověřitelnou platnost. To znamená ochotu vzdát se všech myšlenkových domněnek. S vytrvalostí, přeceňování vysokého mínění o sobě a svých přednostech, se vytrácí jako pravda, a nyní se pokládá za základ omylů. V jednom závěrečném, oslnivém krachu člověk přijde na to, že mysl vlastně ‚neví‘ nic. Pokud vůbec něco ví, tak jen ‚o‘, a to nemůže opravdu vědět, protože opravdu vědět znamená {stát se a} být tím, co se ví, např. vědět vše o Číně nedělá z člověka Číňana.
.6.7. Omezit mysl na to, co může důkazy potvrdit, znamená omezit její rozsah a ovlivňování, aby se tak stala služebníkem, a ne pánem. Stane se zřejmým, že mysl vlastně nakládá s domněnkami, zdáními, událostmi vytvořenými zdánlivostí vnímání, neprokazatelnými závěry, a myšlenkovými pochody, které mylně zaměňuje za skutečnost. Žádná taková skutečnost, jakou si vytvořila mysl, vlastně neexistuje.
.6.8. Mysl má tendenci se roztahovat a připisovat si „hodnotné“ myšlenky a názory. Při pozorném zkoumání se dá zjistit, že všechny názory jsou bezcenné. Všechny jsou přeceňováním vysokého mínění o sobě a o svých přednostech, a nemají žádnou důležitost, ani vrozenou hodnotu. Mysl každého člověka je naplněna nekonečným množstvím názorů, a když se podíváme na to, čím jsou, zjistíme, že názory jsou ve skutečnosti jen myšlenkové pochody. Co je ale důležitější, je to, že pocházejí ze stanovisek a {jejich opakovaným vytahováním} je posilují; a jsou to právě tato stanoviska, která přinášejí nekonečná utrpení. Upustit od stanovisek znamená umlčet názory, a umlčet názory znamená upustit od stanovisek.
Sylvie
.6.9. Cennost {a naše vážení si} paměti se snižuje i uvědoměním si, že mysl {svou zdánlivostí vnímání} nejenže má mylnou představu o přítomnosti, ale běžně ji má i o minulosti, a to, na co si člověk vzpomíná, je ve skutečnosti záznamem minulých mylných představ {!!!!!!!, viz Julo volně v .6.14}. Všechny {naše} dosavadní činy byly založeny na mylné představě toho, co si člověk tehdy o sobě myslel {, namýšlel}, že je. Hluboká moudrost se vyskytuje v politováníhodném výroku: „No, tehdy se to zdálo jako dobrý nápad.“
.6.10. {Když dosáhneme určité úrovně vědomí, tak pak} při nepřetržité duchovní zamyšlenosti a meditaci, se přesvědčení o pomyslném všedním já, jako o svém skutečném ‚já‘, zmenšuje, protože přicházíme na to, že všechny jevy se dějí samy od sebe, a ne jako důsledek vůle uvnitř všedního já.
.6.11. Životní jevy nejsou vůbec zapříčiněné něčím nebo někým. Zpočátku člověka někdy mate, když se přijde na to, že všechny události v životě jsou neosobní, od ničeho nezávislé spolupůsobení všech {milionů} faktorů převládajících podmínek v přírodě a ve vesmíru. Patří k nim pochody tělesných funkcí, myšlenkové pochody, a důležitost a smysl, které mysl přikládá myšlenkám a událostem. Tyto automatické projevy jsou neosobními důsledky předchozího naprogramování. Při poslechu svých myšlenek člověk přichází na to, že pouze poslouchá všechno toto naprogramování. Vlastně se nevyskytuje žádné vnitřní všední já, které způsobuje tento tok vědomí. Toto {si pro sebe ozřejmit a} objevit je možné jednoduchým cvičením, když mysli přikážeme, aby přestala myslet! Jasně se ukáže, že mysl naprosto ignoruje přání člověka a vesele pokračuje v tom, co dělá, protože nejedná na základě vůle všedního já. Vlastně často dělá přesný opak toho, co si člověk přeje.
Milan
.6.12. Základem přetrvávání ega, a jeho schopnosti vládnout, je jeho nárokování si autorství všeho subjektivního prožívání. Myšlenka ‚já‘ se vsune mimořádně rychle jako údajná příčina všech stránek života člověka. Je těžké to rozpoznat {ve shonu života, a dá se to} jen díky intenzivnímu nasměrování pozornosti během meditace {orientované} na vznik myšlenkového toku.
.6.13. Časové zpoždění mezi vnitřně pociťovanou událostí a {rafinovaně lstivým} nárokem ega na autorství, je přibližně 1/10 000 vteřiny. Jakmile tu mezeru objevíme, ego ztrácí svou nadvládu. {A teď} se stane zřejmým, že člověk je svědkem jevů, a ne jejich příčinou nebo původcem. Všední já se pak stává tím, co je {nyní předmětem} pozorování, namísto toho, aby se s ním ztotožňovalo jako se svědkem nebo prožívatelem.
.6.14. Schopnost {ega} sledovat {co před něj vzchází}, a funkce {tohoto sledování} je zajímavá. Ego se {, s úmyslem panovat a přežít,} vlastně vsune, {vtěsná,} mezi skutečnost a mysl. Jeho funkce je jako funkce sledování {magnetofonové} pásky u Hi-Fi {, cenově dražších magnetofonů}. Monitor pásky přehrává zvuk, který byl právě nahraný zlomek vteřiny před přehráváním. Proto to, co člověk zažívá v běžném životě, je okamžité přehrávání toho, co právě nahrálo ego. V tomto zlomku okamžiku je příchozí materiál okamžitě upraven egem v souladu s jeho předchozím programováním. Zkreslení je tedy zabudované a automatické.
Honza
Nečteno: {Pokud je vám předchozí jasné, přeskočte následující a pokračujte na .6.15}.
{Julo volně: V dnešní době je pouze pár nadšenců, kteří vůbec slyšeli o něčem takovém jako je tříhlavý cívkový magnetofon a ještě méně lidí zná jeho funkce. Protože je důležité na této analogii pochopit princip fungování ega, následuje vysvětlení tohoto odstavce Julovou subjektivitou. Jste nadšenec fotbalu, a protože vy máte doma velkou obrazovku, tak v neděli odpoledne zvete přátele na posezení při přímých přenosech fotbalu. Zápasy chcete i nahrávat, protože po zápase chcete vychutnat určité momenty ze zápasu. Koupíte si tedy přístroj pod názvem ‚nahrávač‘ a televizor připojíte do nahrávače a nahrajete. Po zápase pustíte na obrazovku záznam, … a nic. No prostě se nic nenahrálo! Poučíte se z toho tak, že si řeknete, že příští týden budete nahrávky během nahrávání kontrolovat. Za nahrávač zapojíte přehrávač a nebudete už sledovat originální TV signál, ale signál z přehrávače právě nahraného záznamu. Teď jste všichni spokojení, protože víte, že nahrávání funguje, protože to, co sledujete na obrazovce, je to, co se zrovna nahrálo. To, co teď na obrazovce sledujete, už není originální signál, ale přehrávaný signál z právě pořízeného záznamu.
Pokud je nám předešlé jasné, pojďme dál. Jeden z kamarádů si donesl přenosný televizor, který jste připojil ke stejnému originálnímu signálu. Takže jste čuměli na dvě obrazovky – na přenosném televizoru jste sledoval originální signál, a na vaši velkou obrazovku byl signál přiváděn přes nahrávač a přehrávač. Teď jste si ale všiml i něčeho divného. Když byl puštěn zvuk na obou obrazovkách, znělo to, jako kdybyste slyšeli jeho echo. Vyřešili jste to tak, že jste ztišili zvuk na jedné z obrazovek. Někdo vám řekl, že to echo je způsobeno tím, že signál procházející přes nahrávač/přehrávač je opožděný, protože nahrávači/přehrávači to přece jen trochu trvá, než signál nahraje a přehraje a pošle na obrazovku. Vždyť na velké obrazovce přece nebyla zobrazována skutečnost ‚nyní‘, ale její opožděné zpracování.
Pokud je nám předešlé jasné, pojďme dál. Výrobce nahrávačů a přehrávačů přišel na to, že skoro všichni lidé jejich výrobky ve velkém využívají a přišel pro něj s geniálním nápadem. Jelikož výrobce neměl rád tmavozelenou barvu, řekl si: „Co kdybych naprogramoval do nahrávače kromě funkce nahrávání i jinou funkci, a to takovou, která by měnila tmavě zelenou barvu na bledě zelenou. Lidé by si toho ani nevšimli, vždyť i tak už skoro všichni sledují TV pořady pouze přes nahrávače a přehrávače. Těch, kteří si toho všimnou, že přehrávač už neposílá na obrazovku originální signál, ale „vylepšený“ signál, tak takové označíme nějakým směšným jménem, třeba že jsou osvícení, a ty svět pak nebude brát vážně, a neuvěří jim. Výrobce měl pravdu. Skoro nikdo si toho nevšiml a ti, kteří si toho všimli, byli všedním světem odstavení. Jelikož to výrobci fungovalo, tak nyní k vylepšené zelené začal přidávat houfy jiných „vylepšení“, které nebyly v originálním signálu, tedy ve vnitřně pociťované události. Nahrávač tento originální signál vesele ‚vylepšoval‘, a se zpožděním jedné 10 000 vteřiny přehrával na obrazovku mysli všedních já diváků, kteří to považovali za skutečnost, neuvědomujíc si, že nesledují skutečnost, ale egem/nahrávačem zpracovanou skutečnost, kterou ego předstíralo jako skutečnost. Tedy výsledkem je, že cokoli, co mysl uchopí, je už 1) zpožděno a 2) editováno, tedy není to skutečnost. (B1K20, strana před koncem ⇒ Neexistuje nic, čemu mysl věří a co by na vyšší úrovni vědomí nebylo mylné.)
Pokud je nám předešlé jasné, pojďme dál. Jiný příklad: Pokud máte v prohlížeči na počítači rozšíření, které blokuje reklamy, tak pak se vám na monitor nedostává originální signál, ale signál očištěný o reklamy. A co kdyby nějaké rozšíření, nebo dokonce provozovatel internetu, blokoval (nazvěme to, cenzuroval) i všechna slova, která by považoval za nadávky? Nebo všechny tweety obsahující slovíčka maska, netřeba, _onspirace, _ovid, _edlejší _činky, atd? To je funkce ega, nepřipustit vnitřně pociťovanou událost, tedy skutečnost, ale upravit ji použitím svých stanovisek, a upravený předložit mysli jako skutečnost. Rozsah editace ega je dán záměrem jeho úrovně vědomí.}
František
.6.15. Tato {rafinovaně lstivá finta ega upravovat vnímané, je jako} opona {která} zamlžuje skutečnost a skrývá ji před uvědomováním si. Jednou z prvních věcí, které se po překlenutí ega zpozorují, je obrovská proměna všeho života v intenzivní čilost. Člověk zažívá skutečnost předtím, než byla zkreslená, ztlumená a upravená domněnkou. Dopad, kdy člověk poprvé zakusí život, který se prezentuje takový, jaký ve skutečnosti je, je přemáhající. Jen několik okamžiků před tím, než zmizí mylná představa existence nepravého ‚já‘ {, všedního já}, se mu v jeho zbývajících vteřinách vynoří záblesk Skutečnosti, jakou si nikdy nemohlo ani jen představit. Zánik struktury zdánlivosti vnímání ega odhalí obdivuhodnou nádheru. V tom zlomku vteřiny se pocítila i skutečná smrt, když zbytky struktury ega zanikly spolu s přesvědčením, že ono samotné bylo skutečné.
.6.16. Souhrnně lze říci, že ego je sbírkou stanovisek, která jsou držena pohromadě přeceňováním vysokého mínění o sobě a svých přednostech, a strachem. Odvane ho důkladná pokora uznání vlastních nedostatků, a nevědomosti, která podkopává jeho šíření.
.6.17. Dalším nosným základem ega je naše přesvědčení, že ono je zdrojem našeho chápání a přežití, a my se na něj díváme jako na pramen informací o sobě a o světě. Vidíme ho jako náš spojovací článek se světem, který, podobně jako televizní obrazovka, k nám přináší svět a jeho významy, a bojíme se, že bez něj bychom byli ztraceni.
.6.18. Během celého života člověka bylo ego/všední já středobodem snažení člověka; {co vedlo k jeho obdivování, a} proto byla emocionální investice do něj obrovská. Ego je zároveň zdrojem a také předmětem snažení, a je silně prosáknuté sentimentalitou, jakož i celou paletou lidských pocitů, selhání, zisků a proher, vítězství a tragédií. Člověk se stane posedlý a okouzlen touto bytostí {ega}, jejími rolemi a jejími zvraty {osudu}. Obrovská hromada {životních] investic do tohoto všedního já vyvolává dojem, že je příliš cenné na to, aby se ho člověk zřekl. Jsme k němu zakotveni všemi těmi roky důvěrné známosti − nadějemi, očekáváními a sny. Člověk se připoutá k tomuto ‚já‘, které se považuje za klíčové pro samotné prožívání života.
.6.19. Kromě této obrovské celoživotní investice do toho, co považujeme za své já, se na horizontu budoucnosti objevuje strašidlo smrti. Hrozná informace, že toto ‚já‘ je vlastně osudem předurčeno k zániku, se zdá být až neuvěřitelná. Vyhlídka smrti jako konce ‚já‘ se zdá být nespravedlivá, výstřední, neskutečná a tragická. V člověku to vyvolává hněv a strach. Celá paleta emocí, které jsme prožívali jako důsledek toho, že jsme naživu, se teď musí znovu přehrát, ale tentokrát o samotné smrti.
.6.20. Zřeknutí se ego-já jako klíčového zaměření člověka zahrnuje zanechání všech těchto vrstev připoutaností, a přeceňování vysokého mínění o sobě a svých přednostech, až se
člověk nakonec ocitne tváří v tvář hlavní vládnoucí a rozkazovací úloze ega, kterou je
⇒ zajištění svého přetrvávání a přežití ⇐.
{Tedy vždy se podívejte na motiv svého jednání.} Proto ego lpí na všech svých zdatnostech, protože jejich základní účel, zajištění svého přežití, je ‚důvodem‘ jeho posedlosti ziskem, vítězstvím, vzděláváním, vytvářením spojenectví, a hromaděním majetku, údajů a dovedností. Ego má nekonečná schémata na zlepšení {šancí svého} přežití – některá neotesaná, jiná očividná, další nenápadná a skrytá.
Sylvie
.6.21. Pro průměrného člověka se všechny výše uvedené věci zdají být hrozivými a opravdu špatnými zprávami. Pro ty, kteří se věnují pokročilé duchovní práci, se však dobrá zpráva stává zjevnou. V podstatě ego-já vůbec nemusí zemřít; život nekončí; existence nezaniká; a vůbec nás nečeká nějaký strašlivý, tragický osud, který by ukončil život. Tak jako samotné ego, i celý {jeho} příběh je vymyšlený. Člověk dokonce nemusí ego ani zničit, ba ani na něm pracovat. Jediným jednoduchým úkolem, který je třeba splnit, je zanechat ztotožnění se s egem jako se svým skutečným já! {Ego není problém, ale ztotožňování se s ním.}
.6.22. Po tomto zřeknutí se totožnosti vlastně hned pokračuje v chůzi a vyprávění, pojídání jídel a v smíchu, a jediným rozdílem je, že podobně jako tělo, se stává „tamtím“ místo „mnou“ nebo „tímto“.
.6.23. Vše, co je tedy potřeba, je vzdání se vlastnictví, autorství a mylného přesvědčení, že člověk toto všední já vymyslel nebo vytvořil; a uvidět {, tedy brát to pouze}, že to byla jen chyba. To, že je to velmi přirozená a nezbytná chyba, je zřejmé. Každý ji dělá a pouze pár lidí tuto chybu odhalí, a {ještě navíc dokonce} jsou ochotni nebo schopni ji napravit.
.6.24. {Pokud jsou podmínky příznivé, tak} pravděpodobnost napravení této chyby mylného ztotožnění se {s egem} je {takovou obrovskou a závažnou} proměnou, která se vlastně nedá udělat bez Boží pomoci. Zanechat zdánlivé samotné jádro vlastní existence, si vyžaduje velkou odvahu a odhodlanost. Zpočátku se tato vyhlídka {, zdánlivé neexistence vlastní budoucnosti,} zdá být hrozivá a zahrnuje {v sobě i} strach ze ztráty. Projeví se strach, že ‚už to nebudu já‘. Je tu strach ze ztráty jistoty {, kterou ego mylně považuje, že má, když ‚má věci pod kontrolou‘} a {strach ze ztráty} známých věcí. „Známé“ znamená útěchu; a existuje tu základní věta, {hláška ega}: „‘Já‘ je vlastně všechno, co mám“. Opustit toto známé ‚já‘ vyvolává strach z prázdnoty, neexistence, nebo případně z děsivé ‚Nicoty {bytí v nebytí}‘.
Honza
.6.25. Na usnadnění proměny ztotožňování se {, a to} ze všedního já do Věčného JÁ, je užitečné vědět {, a snadněji to všední já nakoupí, když se mu namluví}, že menší, {méně cenné a méně hodnotné, a to v jakémkoliv významu} se nahrazuje za větší {,tedy více hodnotnější}, a tedy {vlastně} se neprožívá ztráta. Útěcha a jistota, které byly pracně posbírané z držení se svého ztotožnění se všedním já, jsou zanedbatelné, ve srovnání s objevením Věčného JÁ. Věčné JÁ je mnohem blíže k pocitu ‚já‘. {Pokud si chceme hrát na velká a malá písmena, tak } Věčné JÁ je jako ‚JÁ‘, namísto jen ‚já‘. Malé ‚já‘ {všední já} mělo všelijaké slabosti, strachy a utrpení a opravdové ‚JÁ‘ {Věčné JÁ} je mimo všech takových možností. Všední já muselo nést břemeno strachu ze smrti, zatímco Věčné JÁ je nesmrtelné a mimo veškerého času a prostoru. Zadostiučinění při proměně je úplné a totální. Úleva, že všechny celoživotní obavy člověka byly {vlastně} neopodstatněné a {pouhými} představami, je tak obrovská, že nějakou dobu je velmi těžké vůbec fungovat ve světě. S úlevou od rozsudku {mylně obávané} smrti se nyní v plné nádheře vynořuje obdivuhodný dar Života, nezahalený úzkostlivostí nebo nátlakem času.
.6.26. S překlenutím koncepce času se otevírají dveře do věčnosti radosti; láska Boha se stane Skutečností (Boží) Přítomnosti. {Samotné} Poznání Pravdy všeho Života a Existence vystupuje do popředí s ohromujícím {jejím} Sebe-odhalením. Úžasnost Boha je tak všezahrnující a nesmírná, že přesahuje všechny možné představivosti {, které mělo všední já vytvořené z vyprávění o tom}. Být konečně opravdu a nakonec doma, je nesmírně hluboké ve {své} vyčerpávající završenosti.
.6.27. Nápad, že se lidé bojí Boha, se pak zdá být tak absurdním, že je to až tragickým šílenstvím. Ve skutečnosti to, co je samotnou prapodstatou lásky, rozpouští všechen strach, a to navždy. {Navíc} se tu vyskytuje i božská komedie, {spočívající} v potrhlosti lidské nevědomosti. Zároveň se zaslepené zápasy a utrpení jeví jako bezpředmětné a zbytečné. Božská Láska je nekonečně soucitná; že lidé věří v Boha, který se rozčiluje a zlobí na omezenosti lidí, je těžko uvěřitelné. Zaslepený svět ega je nekonečnou noční můrou; dokonce i jeho zdánlivé dary jsou prchavé a prázdné. Skutečným údělem člověka je uvědomit si pravdu o božskosti svého zdroje a tvořitele, který je soustavně přítomný uvnitř toho, co bylo {a je} tvořené a je {samotným} Tvořitelem – {co je} Věčné JÁ.
.6.28. Uspokojit se se životem v mezích sevření ega je mizerná cena za bídné drobečky, které ego vyplácí za poddajnost a podřízenost vůči němu. Jeho nepatrné zisky a požitky jsou ubohé, a jsou pouze chvilkové a přechodné.
.6.29. Dalším důvodem, proč je ego zaryté, je jeho strach z Boha. Tomuto strachu napomáhají a podporují ho převládající mylné informace o rysech Boha, kterému se v procesu jeho zosobňování připisují nejrůznější lidské vlastnosti a neduhy, které zkreslují představu člověka o povaze samotného božství. Podobně jako při {používaném psychologickém} Rorschachově testu {, při němž se testovaným lidem předkládají k vymýšlení interpretace jejich zdánlivostí vnímání, různé, doslova skvrny, vytvořené z rozlité zabarvené tekutiny, nalité na napůl přeložený papír}, tak se lidské výmysly o Bohu stávají, jak správně řekl Freud, závěrečným skladištěm všech lidských strachů a mylných přesvědčení {, jinak řečeno bludů}. Freudovo omezení spočívalo v tom, že ačkoli správně tvrdil, že takový falešný bůh neexistuje, nepředpokládal, že naopak {od neexistence Boha}, opravdivý bůh existuje (což vysvětluje Freudovu cejchovanou úroveň 499). Carl Jung, jeden z Freudových soudobých psychoanalytiků, šel dál než Freud, a prohlásil za pravdivé – lidského ducha a platnost duchovních hodnot. (Jung proto cejchuje na 540.) V těchto postřezích jasně vidíme ohraničení a meze zdůvodňování, intelektu, rozumovosti.
Milan
.6.30. K pochopení podstaty Boha je potřebné poznat jen povahu lásky jako takové. Skutečně poznat lásku znamená poznat a chápat Boha; a poznat Boha znamená chápat lásku.
.6.31. Vrcholným uvědoměním a poznáním v přítomnosti Boha je Mír. Tento mír hlásá nekonečnou jistotu a {všeho} zachovávání s nekonečnou ochranou. Žádné utrpení není dokonce ani možné. Nevyskytuje se minulost, které je třeba litovat, a ani budoucnost, které se je třeba obávat. Jelikož vše je poznané, a soustavně přítomné, všechny možné nejistoty či strachy z neznáma jsou rozpuštěné, navždy. Záruka přežití {, jako existence Věčného JÁ,} je absolutní, na obzoru se nevyskytují mraky, a ani se nevyskytuje nic takového jako budoucnost nebo následující okamžik, který by mohl skrytou {číhající} smůlou někoho srazit. Život je soustavné {, obrazně řečeno,} ‚dnes’, {nebo přesněji řečeno, nepřetržitá ‚Soustavnost‘}.
.6.32. Stav Skutečnosti znemožňuje jakékoliv příčiny {událostí} a {tím} není možný vzájemný vztah mezi subjektem {, tedy pozorovatelem} a objektem {, tedy pozorovaným}. Takže, nevyskytují se podstatná jména, nevyskytují se zájmena, nevyskytují se přídavná jména, nevyskytují se slovesa, nevyskytuje se ‚{tamto} jiné‘; a vlastně, nic takového jako vzájemný vztah, není ve Skutečnosti ani jen možný. Není možný ani zisk, ani ztráta. Věčné JÁ už je Vším-Co-Je, a {tím pádem} nic není neúplné. Neexistuje nic, co by bylo potřeba poznat, a žádné otázky {už} nezůstávají. Všechny cíle byly úplně splněny, a všechny touhy byly uspokojeny. Věčné JÁ je bez přání, a je bez chtění a choutek. Už má všechno, a to na základě toho, že je vlastně vším. Být VŠÍM-CO-JE, {už} předem vylučuje jakýkoli možný nedostatek {něčeho}, a tak už nezůstává nic dělat {, jak se někam a za něčím hrabat}. Nevyskytují se myšlenky na myšlení. Není mysli, se kterou je třeba se trápit. Věčné JÁ / Bůh / Átman nemá potřeby. Ani se nedostává do potěšení, ani do zklamání. Nemá pocity ani emoce. Nemá přesvědčení ani stanoviska. Existence Věčného JÁ je bez úsilí. To, co je samotným zdrojem existence, je navždy volné a nepodmíněné. Úchvatná moc Boha je sama o sobě zářivá v samotném světle vědomí, které nemá potřebu mít tělo, ani žádnou zhmotněnost či formu. To, co je bezforemné, je samotným podkladem formy. Věčné JÁ je nekritické, nestranné, naprosto přístupné, současné a souhlasně přijímající. {Věčné JÁ je popsáno i na .2.22.}
.6.33. Je naprosto bezpečné předat všední já Věčnému JÁ. Bezpodmínečná láska Věčného JÁ ke všednímu já je zárukou jeho milosti {, ve významu smilování se}. Vyzařování Věčného JÁ k všednímu já je doménou Ducha Svatého, který je spojovacím článkem mezi duchem a egem. Modlitbou žádáme, povolujeme, a rozhodujeme se prostřednictvím svobodné vůle, že umožníme Duchu Svatému, aby byl naším průvodcem. Díky Boží přízni je umožněna proměna k osvícení.
František
.6.34. Říká se, že rozřešení ega je ztěžováno {jeho} kladením odporu {vůči své změně}. Ego se nechce {z vlastní iniciativy} změnit, a ani být {násilím} změněno, navzdory svým utrpením, strachům, a politováníhodným ubohostem. Trvá na tom, aby mělo „pravdu“ za každou cenu, je iritováno, a ustrašeně si hlídá svá milovaná přesvědčení. {Ego} Vlastně není nepřítel, kterého je třeba přemoci, ale pacient, kterého je třeba vyléčit. Ego je vlastně nemocné a trpí mylnými přesvědčeními, která jsou {ale} vlastní jeho struktuře. Návrat k příčetnosti vyžaduje jen ochotu uznání si vlastních nedostatků a nevědomosti. {Přitom, jak se tyto odstraňují duchovní prací zanecháním stanovisek,} pravda se stává sebe-odhalující; {pravda} není něčím, čeho je třeba dosáhnout nebo nabýt, ale vychází {přitom} na povrch sama od sebe. Mír Boha je hluboký a absolutní. Jeho přítomnost je něžně jemná a úplná. Nic nezůstává nedotčeno {dotykem Boha} nebo {jím} nezahojeno. Taková je podstata a přirozenost Lásky. Věčné Já je právě ono vlastní završení projevu Tvořitele, který {, tento projev,} je {vlastně} samotnou existencí. Neexistuje nic, co by bylo mimo lásku Boha.
.6.35. Příběh Pravdy byl opakovaně vyprávěn v průběhu věků, ale je ho hodno říct znovu. Do prostoru, jako by prázdna, které vzniklo uvědoměním si ega, že ve skutečnosti nic neví, najednou proudí Boží láska, podobně jako u přehradní hráze, která byla otevřená. Je to, jako by Božství celá ta tisíciletí čekalo na tento závěrečný okamžik. V okamžiku {vnitřně} vyrovnané extáze, je člověk konečně doma. {To, co je, s velkým písmenem} Skutečné je tak ohromujíce, zjevně a bezvýhradně přítomné, že se zdá být přímo neuvěřitelným, že přesvědčení o nějaké jiné ‚skutečnosti‘ je vůbec možné. Je to jakoby nějaký zvláštní druh zapomnění, {něco} jako příběh o hinduistickém bohu, kterému se zachtělo stát se krávou, a pak zapomněl, že tak učinil, a musel být zachráněn druhým z bohů.
.6.36. Někdy {, vždy?,} se ego {, v pohledu ze širšího rámce} mylně identifikuje vlastně jako osobnost {, což je souhrn jeho rysů a vlastností}. Myslí si: „Jsem taková a taková osoba.“A říká: „Tak, to jsem já.“ Z této mylné představy vzniká strach, že člověk ztratí svou osobnost {, a tím svůj souhrn drahocenných přesvědčení}, pokud je ego zanechané. Toto je obávané jako smrt toho, „kdo jsem“.
.6.37. Při vnitřním {sebe}pozorování člověk dokáže rozpoznat, že osobnost je sbírka naučených odezev a že persona {, role, kterou člověk hraje,} není skutečným ‚já‘. Skutečné ‚já‘ se nachází za ní a mimo ni {, mimo tu roli}. Člověk je svědkem této osobnosti a není důvod, aby se s ní vůbec ztotožňoval. Po vynoření se Věčného JÁ jako pravého ‚já‘, osobnost po určitém zpoždění z přizpůsobování se, prostě pokračuje v součinnosti se světem, který, jak se zdá, si nevšiml rozdílu. Osobnost je nadále jakoby zábavná a často komická, a podobně jako tělo se stává jakousi novotou. Místo „mě“ se z osobnosti stalo „ono“, které takříkajíc funguje na vlastní generátor. Má své zvyky, styly, záliby a ne-záliby, ale ty už nemají nějaký podstatný význam nebo důležitost, a {také} nemají žádný dopad na spokojenost nebo nešťastnost. Podobně {i} přetrvávající příznaky běžných lidských emocí také jako by přicházely a odcházely, ale tyto {už} nemají žádný vliv ani moc, protože už není ztotožnění se s nimi nebo jejich vlastnění jako ‚mých‘.
.6.38. Lidé ve světě jako by očekávali určité odezvy a jsou rozrušení, pokud k nim nedojde, takže z lásky se jim, {odezvám,} dovolí, aby se jakoby vyskytli, byť jsou vlastně malicherné a bez nějaké skutečné důležitosti nebo významu. Při zanechání ztotožňování Věčného Já s egem, je obtížné, a není přirozené, zapojovat se do detailů světa, které {, tyto podrobnosti,} vyžadují lineární zpracování. Zaostření nyní jako kdyby bylo spíš na podstatu než na detaily formy, které si vyžadují extra energii na zvládání. Částečně je to způsobeno tím, že {při sledování frekvencí elektrické aktivity mozku přístrojem zvaným ElektroEncefaloGraf, ty} frekvence EEG mozku, které provázejí pokročilé stavy vědomí nebo osvícení, jsou pomalé vlny Theta (4-7 cyklů za vteřinu). Jsou pomalejší než vlny Alfa (8-13 cyklů za vteřinu), které se vyskytují při meditaci. Na rozdíl od toho v běžné mysli, která je prožíváním ega, převládají vlny Beta s frekvencí 13+ cyklů za vteřinu.
.6.39. Svět jako by věnoval nekonečnou pozornost nepodstatnému, a je potřebné připomenout, že takové věci {svět všedních já} považuje za důležité, významné, či dokonce zasluhující za ně zemřít. Z ohleduplnosti k lidským pocitům, je jisté přiblížení se k obvyklým společenským odezvám ujišťující, neboť jinak se lidé cítí odmítnuti, nebo že je nemáme v lásce. Lidé například reagují štěstím nebo smutkem na to, co vnímají jako zisky či ztráty. Přitom se ani jedno, ani druhé vlastně nevyskytuje, ale je zřejmé, že je jednotlivec prožívá – zakouší, jako opravdové. Solidarita {, jako spoluhra citů s jinými,} byla nahrazena, mezitím, soucitem a uvědomělostí, a tedy ne svornou emocionalitou.
.6.40. To, co lidé na světě vlastně chtějí, je uznání toho, kým skutečně jsou na nejvyšší úrovni, {dál chtějí} vidět, že to stejné Věčné Já se leskne v každém jednom {člověku}, uzdravuje jejich pocit odloučenosti, a přináší jim pocit míru. Přinášet mír a radost druhým {lidem} je darem blahodárnosti {Boží} Přítomnosti.
Milan:
SUR_2. Jaký je nejjednodušší postup meditování?
- Všechna duchovní pravda se nachází v každém duchovním konceptu; je jen potřebné úplně pochopit jeden jediný {duchovní} princip, abychom porozuměli všechny a dospělí k Poznání Skutečnosti. Zvolte si jeden duchovní princip či nástroj a neúnavně ho uplatňujte až do jeho úplného vyčerpání: ⇒ odpouštění, a nebo ⇒ láskyplnost, uplatňovanou do úplnosti, {anebo} ⇒ krok z 12 krokového programu – „Rozhodli jsme se předat svoji vůli a svůj život do péče Boha, tak jak ho my sami chápeme“, {Anonymní alkoholici, AA}, {anebo} ⇒ cokoliv. Potom tento {vámi zvolený přístup} uplatňujte na každičkou myšlenku, pocit, konání, chování, a to bez výjimky.
Stačí jeden skalpel na rozpitvání celého lidského těla a stačí jediný duchovní skalpel {, tedy jeden duchovní princip} na odseknutí se od ega. Zpočátku si to vyžaduje úsilí na překonání vrozeného odporu, ale když se ochota {to dělat} zdokonalí, tak to postupným vzdáváním se, tento nástroj ožije svým vlastním životem – {tady potom} už neexistuje všední já, které by to dělalo.
Nakonec si uvědomíme, že tento nástroj je usměrňovaný něčím jiným jako osobním všedním já. Pravdu “nenajdeme”, takže je jí marné “hledat”. Božskost se odhalí sama, bez námahy {, po odstranění stanovisek}. Je to záležitost připravenosti se na to {odhalení}, a to agónií umírání všedního já a našich osobních {všedního já} plánů. Tělo je “ono”, karmická, klíčkem natahovací hračka, která si sama od sebe vykračuje svým vlastním osudem; na toto {kráčení} vůbec nikdy nepotřebovala “mne”. Jak mohla taková myšlenka vůbec vyvstat a převládat?
Duch a srdce jsou jedno. Je to srdce, které je zajedno s Bohem, ne mysl! Objevit své srdce znamená objevit Boha.
Honza:
Jaký je nejjednodušší postup meditování? Myslím si, že byste měli jen sedět s mírně zvednutýma a vystrčenýma rukama, ne abyste přijímali, jako je to tradicí v {takzvaných} západních krajinách, ale naopak abyste vyzařovali to, co byste dali světu a lidstvu. V tichém sedu, z vystrčenýma rukama, jako byste chtěli požehnat svět, se stáváte zprostředkovatelem Boha a vyzařujete bezpodmínečnou lásku. Dáváte všechno, co jste nekonečně schopní dávat. Jste vyzařovací anténou.
“Jako tvůj služebník, Ó Pane, dávám to, co jsi mi dal.”
Přitom, jak to děláte, se probudíte k tomu, za čím svět volá {o pomoc} a automaticky to vyzařujete, a najednou přijdete k poznání, kdo jste. Je to všechno beze slov. Může to {však} trvat roky, než vám to trkne. Je to jednoduché a přímočaré jako laser. Stanete se zásadním laserovým paprskem.
Pokračujete v tom a to, co lidstvo potřebuje, se vám odhalí, a to, co lidstvo ve své vlastní přirozenosti je, se vám odhalí, a nakonec i to, co je Skutečností vašeho Věčného JÁ se zaskví v Absolutní Souladné Dokonalosti.
Mysl je utichlá. Všechno existuje z titulu své vlastní podstaty a spontánně se skví {, projevuje}. Neexistuje “tu” a nebo “tam”, ani subjekt a objekt, ani “já” a “ty”. Nic nezapříčiňuje nic jiné. Všechno je už {takové}, jaké je, {jaké to má být}. Není rozkouskovaností. Vše je slité v jedno.
A není nic úžasnější, jako zpětný návrat domů k svému Zdroji.
FRANTIŠEK:
823 slov od Františka revidovaných Julem
Přátelé, děkujeme, že máme opět příležitost být ve skupině stejně zaměřených a osmózou obdarovávat naše kamarádská těla.
To nám usnadňuje si uvědomovat, že podléháme jenom tomu, co uchováváme v mysli. A tedy jak jsme si jindy řekli, na co vrháme pohledy a komentáře, tedy na to, co chceme, ale i nechceme, to potom intenzivněji chytáme. Je na nás, kolik pozornosti věnujeme vzcházejícímu obsahu. A zde je nutno říci, že my usilujeme jít směrem, kde nemáme komentáře.
Pokročilý ví, že nic není dobré ani zlé, jsou to jenom pohledy všedního já na svět, které ho dělají takým, a tyto pohledy pocházejí z nevědomosti, čili z nedostatku duchovního vývoje nebo uvědomování. Tedy, když jsme se všemi myšlenkami v pokoji a v tichu, tak věci ve světě jsou také v pokoji a v tichu. Záleží na tom, kde libovolně uděláme čáru rozdělující dobro od zla, která definuje naši dualitu. Zde je nutné si odkrýt, že všechny názory či stanoviska jsme nakúpili od svých rodičů, sourozenců, učitelů a jiných, kteří nás vychovali, jak nejlépe uměli v této a také v předcházejících epizodách života. Upouštíme od stanovisek, co nás vede směrem k pokoji a tichu. Důvodem, proč všední já dělá věci, je zadostiučinění a zisk, ze kterých získává čili džůsuje energii. Každá emoce a pocit jsou sami o sobě jejich vlastní odměnou. Naše ego, naše všední já, náš macík, chce soustavně zakoušet, a v žádném případě nechce mít pokoj a ticho.
Jak na to?
Musí v nás existovat neotřesitelné rozhodnutí ten pokoj mít. Pak musíme vidět nevinnost ve všech a ve všem, a ta nám umožní být láskyplnými, být soucitnými, být nehodnocujíce odpouštějícími. Jediným účinným způsobem vymotání se z cirkusu světa je pokorné uznání si vlastních nedostatků a nevědomostí, které nám umožní mít ochotu vzdát se své tvrdohlavosti, čímž v sobě otevíráme prostor Duchovní Vůli Já-Bytí, tedy nekonečné, neohraničené VěčnéJá, jakkoliv to nazveme. Každý, tedy i já, dělá vždy to nejlepší, co umí a čeho je schopný. Jinak řečeno, tímto vlastně uznáváme neohraničené, nekonečné VěčnéJá, v nás i ve všech kolem nás, čili Boha, kterého pomoc se projeví tehdy, když si přiznám, že s problémy se já sám neumím vypořádat, jsem v koncích a jednoduše je vzdávám Bohu.
Nekonečné VěčnéJá nacházíme skrze jednoduchost. Vhodné je opakovat si jakoukoliv jednu opravdovou duchovní pomůcku, kterou si týdny, měsíce či i roky oddaně říkám a používám na všechno, co mne každý den potkává. Na všechno brblání mysli si preventivně říkám něco jako:
„Nuž vypočujme si, co na to ego-macík. Nech ti dobre padně, ty vykonáváš svou práci dobre, protože si tak naprogramován.“ Nakolik přirozeností ega je se do všeho šťúrat. Čili když ještě sleduji světové zprávy, vnímám je jako pohádky vytvořeny pro ty, kteří chtějí ještě zakusovat svět.
Nebo si řeknu:
„OOOOm“
Nebo si řeknu:
„No a čo?“ „Věci sú, jako sú.“
Nebo si řeknu:
„Vykonávám potřeby přítomnosti, aniž bych si přál, aby věci byly jináč.“
Nebo si řeknu:
„Budu vědět….vidět…slyšet…poznat
Co je třeba vědět, až to bude třeba vědět“
Nebo si řeknu:
„Jsem zodpovědný za úsilí, a ne za výsledek, který pochází z tvoření a karmy, tedy je na Bohu.“
Nebo si řeknu:
„Všechen strach je mylnou představou, a já to bezpodmínečně vím, jdu skrze něj, stůj, co stůj. V absolutním, radikálním okamžiku soustavně přítomného momentu jsem vždy v bezpečí.“
Nebo si řeknu:
„Je to pravda? Je to naozaj pravda? Co mi ten pocit dělá? Jak bych se cítil bez toho pocitu? Jak bych se cítil, kdybych to viděl jináč? Mohl bych to vidět jináč? Jsem ochotný to vidět jináč? Haló, no a tedy kdy?“
Nebo si řeknu, když mi někdo něco vysvětluje:
„Je to pravda? Je to pozitivní a bezúhonné? Pozvedne mně to, když to nakoupím?“ Přece na každou myšlenku, moji i jiných, mám právo si říct: „Děkuji za pozvání, nepřijímám!“, protože neustále dávám pozor, abych v každodenním životě soustavně jednal oddaně bezúhonně.
Nebo si řeknu, když jsem něco zvoral:
„Omlouvám se, prosím odpusť mi, děkuji, mám tě v lásce.“
Opakováním výše uvedeného sami v sobě uvolňujeme prostor k zanechávání redakčních úprav a komentářů na to, co se děje kolem nás, čímž se otevíráme k možnému projevu Boží Přízně a zpřístupňujeme si postupné poznání nekonečného neohraničeného Věčné(ho)Já. Jedná se o soustavnou duchovní zamyšlenost, což vlastně může být nazváno modlitbou o Boží Přízeň, čili o přeměnu vyvolávající duchovní energii, která jakoby nabuzovala možnosti, které by nám snad jináč nepřišli na mysl v tom čase. Například o Přízeň na vzdávání našich nakúpených stanovisek, aby se situace ve vzájemném pokoji a klidu nějak rozuzlila, vykrystalizovala, či snad udrncala. Přitom dovolujeme jiným, aby byli jiní, a zároveň nedovolujeme jiným, aby měnili naše zaměření. A dospějeme k poznání, že: „Moje skutečnost je dokonalá vyrovnanost a souladná souhra.“ Tedy, karmicky se mi předkládají přesně ty životní situace, které po mém zpracování vedou ke klidu.
Závěrem ti děkujeme, Ó Pane, za tvoji Boží Přítomnost, která se projevuje jako naše existence, pokoj a ticho.
A jak Dr. Hawkins říká – Gloria in Excelsis Deo – čili Nejvyšší Sláva Bohu.
KONEC – po vyčerpání témat neoficiální části.
Bezplatné připojování se zůstává zachováno, pokud příspěvky postačují na krytí výdajů.
Družstvo Evoluce, které tyto aktivity zastřešuje, je financováno jen z darů.
Minulý týden bylo darováno 1712 Kč
Děkujeme za finanční podporu.
Nabízíme záznam celého on-line setkání:
Zvukový záznam v MP3:
https://drive.google.com/file/d/1_sqwYZpOJh4bQsKrCSmU_eaxRz3RtTqK/view?usp=sharing/