. 22. prosince / decembra 2025
Vítáme všechny, kteří právě sledují naše 269. on-line setkání studijní skupiny Dr. Hawkinse.
Už jen tím, že jsme dotřepali svoje kostry na toto setkání, máme šanci, že se na nás něco osmózou nalepí. Tak, jak se to děje v AA nebo v jiných dvanácti krokových skupinách. Naše setkání umožňují postupné posuny z poslouchání do momentů, kdy tzv. trkne – a to naposlouchané je uplatněno v praxi, v situacích, kterými jsme karmicky přitahováni.
Díky našemu každopondělnímu on-line setkávání se, se v naši duchovní práci nacházíme v etapě, kde důrazem není již jenom „vědět“, ale stávat se tím, co se učíme. A to s pomocí naši nepřetržité duchovní zamyšlenosti. Je to mysl, která nás dovede k nemysli. Tím se posouváme do setkání, která jsou více zaměřená na vzdávání se, nebo-li přijímání toho, co je, a – toto vzdávání – je srozumitelně podané ve slovenském či českém jazyce.
Kromě on-line pondělků pořádáme 2x ročně osobní setkání, vždy na jaře a na podzim. Podrobnosti jsou uvedeny na webu www.hawkins.support.
Ti posluchači, kteří se připojili nedávno, mohou načerpat poznatky z našeho archivu on-line setkání, které jsou archivovány rovněž na stejném webu (www.hawkins.support).
Dnes zařadíme odezvu od Jula.
Ale nejprve si pustíme Požehnání od Dr. Hawkinse. Pohodlně usaďte či ulehněte a začínáme.
Video s požehnáním od Dr. Hawkinse:
Honza
Kniha B2, Oko Věčného JÁ, Před Kterým Není Nic Zatajeno
Poznámka:
D.R.H používá neobvyklou stylizaci, v kombinaci s ním vymyšlenými slovíčky, a pozice slov v jeho větách vyjadřují jejich závažnost. Z důvodu zachování tohoto D.R.H záměru, Julo se rozhodl být mu věrný, a překlady připomínají spleť nestandardních stylizací, a nesprávné interpunkce, použité na oddělení vícenásobných myšlenek v jediné větě. Kdyby se byl D.R.H chtěl vyjadřovat jinak, tak by to bylo jinak, a Julův překlad by se dal číst jako beletrie. Při čtení, místo tvrzení si „to nesedí“, překladatel doporučuje klást si otázku „Co je třeba ve mně změnit, aby mi to sedělo?“Překladatelovy subjektivní studijní pomůcky jsou v {…}.
Třetí část
SMĚR CESTY K VĚDOMÍ
KAPITOLA 7
Mysl
Úvod {, Jdeme Na Věc – Na Zvyšování úrovně vědomí – Přes Mysl }
.7.1. (ze 68) Tradiční cesty k Bohu se klasicky označují jako velké jógy: Rádža Joga, Karma Joga, a Advaita, kromě jiných. {První dvě} jsou cesty směřující přes srdce, vzdávání se, lásku, službu, uctívání, oddanost; a nakonec {třetí z nich zde uvedena je} Advaita, cesta směřující přes mysl. Říká se, že {údajně} cesta přes mysl není vhodná pro většinu hledajících během tohoto {v hinduismu definovaném pozemském cyklu pojmenovaném} Kali Juga ({, trvajícího jeden} eon, což je 58 000 let jedné úplné rotace Zvěrokruhu), protože je zde {, na tomto kulatém kusu hmoty plachtící vesmírem, kterou její obyvatelé nazývají Zemí,} příliš mnoho světských rozptýlení. Cesta směřující přes mysl vyžaduje schopnost soustředění se, nebo {co se nepřesně nazývá} jednobodovost {zaměření} mysli. {Jednobodovost přitom neznamená usilovné soustředěné zaostření na obsah, ale znamená ‚nejednobodovost‘, tedy naší volbou zvolené ‚difuzní‘ zachytávání a souběžné umožňování odfoukávání předcházejícího zachytávajícího se obsahu}. Může to {, cesta přes mysl,} však být nejlepší způsob pro člověka, který svou energii usměrňuje spíše prostřednictvím myšlenky a přemýšlení, než pocitů.
{Zvěrokruh je hypotetický pás podél ‚pohybu‘ slunce na obloze, skládající se z dvanácti pomyslných obdélníků na obloze, a k nim vymyšlenými názvy souhvězdí, která se v těchto pomyslných obdélnících nacházejí, a z kterých se vyrábí horoskop, pro ty, kteří předali svou moc ‚příčinám‘.}
.7.2. Co teď následuje je obecná orientace, jak k tomuto směru cesty {přes mysl} přistupovat a jak ji začít. Většina hledajících současně jde i cestou směřující přes srdce; jde jen o to, zda je kladen větší důraz na jeden nebo druhý směr. Samozřejmě, že se nevylučují, a {i tak} nakonec {splynou a} stávají se stejnými. To povede i k diskusi o souběžném stylu meditace.
Sylvie
Pozorování {, Co se to děje S Myslí?}
.7.3. Mysl se při prvním {její} pozorování jeví jako nepřetržitě mluvící stroj s neustálým přívalem nekonečných myšlenek, nápadů, náhledů, významů, vzpomínek, plánů, obav, pochybností, opakování, a nesmyslných veršů. Potom se vynořují útržky hudby, minulých událostí, příběhů, odstavců, scénářů, názorů, spekulací, vyobrazení věcí, a lidí minulých i současných. Potom následují představy, fantazie, snění během dne, strachy, spekulace a četné spleti výmyslů. Do tohoto nekonečného žvatlání se vmísí útržky zpráv, událostí z médií, scén z filmů, televizních pořadů a internetových rozhovorů. Navíc se k tomu všemu navršují finanční a podnikatelské starosti, platby, které je třeba zaplatit, plány, rodina, kultura, politika, obavy, a tak dále, do nekonečna.
.7.4. Na první pohled je tu jakoby obrovské přehlcení {smyslů} a beznadějná všezahrnující zamotanost, nad níž má člověk jen velmi malou, pokud vůbec nějakou, nadvládu. Se zaostřením se a s koncentrací, jsou možné určité logické myšlenkové sledy, ale pak mysl rychle sklouzne zpět, do svého neposedného moře myšlenek, vyobrazení, a fantazií, {a to} bez zastavení.
.7.5. Dá se z toho všeho udělat nějaký smysl? Je nějaké místo, odkud by se dalo k tomuto úplnému blázinci vůbec začít přistupovat?
.7.6. Buddha {jakože} řekl, že Věčné Já se dá zahlédnout v prostoru mezi myšlenkami, a přece se zdá, jako by nedocházelo k ustání nekonečných činností mysli.
{Budha to neřekl. Je to nesprávná interpretace Buddhova učení. Je to nesprávný překlad. Správný překlad je, že Věčné Já se dá zahlédnout v prostoru pod myšlenkami. Viz záznam červnové video přednášky Dr. Hawkinse z roku 2004. Pro všední já je při prvním styku s touto tematikou pochopitelnější nesprávný překlad, a snad proto ho tak Dr. Hawkins zde uvádí.}
{Nejenže to, ale} pokud něco, zdá se, že mysl se {horlivě} zapojuje do nekonečné horečnaté činnosti, jako by se obávala chvíle ticha víc, než čehokoli jiného. Bojí se, že ticho bude znamenat příchod jejího konce? Zdá se, že {mysl} svou naději na přežití upíná na nepřetržité žvatlání. Vskutku, vlastně rychle vyplní jakoukoliv případnou {hrozbu] chvíle ticha nesmyslnými rýmovačkami, nebo nesmyslnými úryvky zvuků; začne si skandovat „ča-ča-ča“ nebo „eniki-beniky-kliky-bé“, nebo „Bibbidi-Bobbidi-Boo“ – cokoliv, jen aby nenastalo ticho. Co se to proboha děje s myslí?
Milan
Motiv {Pro Nás, Proč Ignorovat Mysl}
.7.7. Pozorováním je možné vidět, že pod samotnými vyobrazeními a slovy {‚běhajícími v hlavě‘}, se nachází jakási hnací energie, touha myslet, hloubat nad myšlenkami, zaměstnávat se jakýmikoli podněty, které mysl dokáže najít, {jen} aby vyplnila mezery {ticha ‚mezi‘ myšlenkami}. Člověk může postřehnout pohnutku k ‘přemýšlení’, která je {avšak} neosobní. Pozorováním člověk může postřehnout, že vůbec není nějaké ‚já‘, myslící si tyto myšlenky. Vlastně ‘já’ jen zřídka zasahuje. Skutečné ‚já‘, {Věčné JÁ,} má problém dokonce vznést několik smysluplných slov nebo myšlenek {do toku žvanění všedního já}. Když je toho schopno, nazýváme tento zásah ‚soustředěním se‘, ale vyžaduje to úsilí a energii k odsunutí žvanění a rozptýlení, aby bylo schopno sestavit sled logických myšlenek.
.7.8. První částí takového procesu {soustředění se všedního já} je zaměření se na požadovaný předmět, a omezení toku {kdejakého vířícího se} obsahu, {pouze} na téma, zvoleného na {toto soustředěné} nepřetržité duchovní zamyšlení. Psychologové se tady domnívají, že tok myšlenek je určován instinktivními popudy, nebo že obsah myšlenek je organizován podle {v mysli již existujících podobných} sdružení {myšlenek}, a podle natrénovaného způsobu myšlení {, vypěstovaného odezvami na dřívější podobné podněty}. Všechno teoretizování o rysech myšlenek se domnívá, že {někde v nás} se nachází vnitřní ‚myslitel‘, {nějaký} neviditelný skřítek, který šéfuje tomuto probíhajícímu, různorodému souboru procesů, nazývaných {ve světě všedních já} ‚myšlenkové pochody‘.
.7.9. Počítače studují tyto jevy a doufají, že vytvoří programy umělé inteligence. Avšak, přinejlepším, tyto {programy} jen napodobují {pouze} některé dílčí logické pochody. Mnohostranné, komplexní pochody v celosti mysli jsou nelineární, a nedají se obsáhnout v rámci newtonovského modelu {příčinných souvislostí} tak, aby byly vhodné k počítačovému zpracování. Prvotní obsah mysli se dá nejlépe popsat jakoby náhodný nebo chaotický, s občasnými {po-protkávanými} záblesky logiky, rozumnosti nebo inteligence, které se {však} stejně rychle opět rozplynou v šumu nekonečného žvatlání.
.7.10. {Časově omezená} období inteligentních logických sledů jako by se objevovala chaoticky {, kdy se jim zachce}. Podobně jako obrazotvorné dumání, fantazírování nebo snění během dne, mysl si stejně tak náhodně vybírá {i} krátké {časové} úseky, zaměřené na za sebou jdoucí zpracovávání {potřeb vykonávání denních činností života}. Intuitivní skoky {, ‘Aha!’ momenty,} se objevují bez varování. Stejně pravděpodobné jsou {i} období {nechtěného} zablokování myšlenek, výpadky, zapomnění, a různé střípky, ztracené v nekonečném bludišti.
.7.11. Jedna věc je zřejmá − mysl je úplně nespolehlivá. Nedá se na ní vlastně vůbec být závislý. Není schopna být, soustavně, důsledná, a její působení je i nepravidelné, i nevyzpytatelné. Zapomene si vzít klíče od kanceláře, zapomene telefonní čísla a adresy, a stane se zdrojem rozčarování nebo roztrpčení. Mysl je zamořená emocemi, pocity, předsudky, mrtvými úhly {pohledu, jak v autě v bočním zrcátku – dívá se, ale nevidí}, či slepými skvrnami {, slepá skvrna je místo v našich očích, v němž prochází optický nerv sítnicí do mozku a nemá fotoreceptorové buňky − takže tu část zorného pole nevnímáme}, popíráním, prognózami, vymyšlenými podezřeními, chorobným strachem, strachy, lítostí, vinou, obavami, úzkostí a děsivými přízraky chudoby, stáří, nemoci, smrti, selhání, odmítnutí, ztráty a pohromy. Kromě všeho uvedeného byla mysl nevinně a mylně naprogramována i nekonečnou propagandou, politickými slogany, náboženskými a společenskými dogmaty, a neustálým překrucováním faktů, nemluvě o falšování, bludech, nesprávných úsudcích a dezinformacích.
.7.12. Dokonce i důsledně organizovaná a ukázněná tradiční společenská zařízení, jakými jsou právo a soudní řízení, jednání a soudní postupy, jsou plná chyb (jak to okatě odhalily testy DNA). Dokonce i očití svědci se opakovaně hluboce mýlí. Nadevšechno, hlavní vadou mysli je nejen její obsah, který je obvykle bezpředmětný {k dané současné situaci, plný dohadů a emocí, atd.} nebo chybný, ale {to, že} nemá prostředky na odlišení pravdy od falše. Je to jen hrací plocha.
Sylvie
Jak postupovat {Pro Utvrzení Si Motivu Zanechat Mysl}
.7.13. Z výše uvedeného vyplývá, že je marné snažit se najít pravdu pomocí mysli. (Výhodou cesty srdce, což je cesta Bezpodmínečné Lásky {na 540} je, že obchází mnohá úskalí a zdánlivě neřešitelné situace takzvané {údajné} mysli.) I kdyby se dalo mysli věřit, že vytvoří logický, ustálený produkt, jednoduše {1.} nedokáže uchopit důležitost rámce {ve kterém se ‘dění odehrává‘, {2.} a {vůbec si dovolí, ve své nafoukanosti} objasňovat výsledky, {3.} nebo je nesprávně uplatňuje, např. současná ‘politicky korektní‘ hra, která jako by nikdy nepředvídala neočekávané důsledky.
.7.14. Cesta směrem přes mysl je vlastně cestou směrem „ne mysli“ v tom smyslu, že její postupy jsou vytvořeny k úplnému obejití mysli a myšlení. Mysl bychom mohli přirovnat k nádobě se zlatými rybkami. Voda je samotné vědomí {, tedy prostor pro ty rybky, myšlenky, ve kterém se těší a vyskakují}. Rybky jsou {obsah v té vodě, ve vědomí, tedy} myšlenky a náhledy. {To stejné ještě jednou:} Mimo obsah mysli je rámec, nebo prostor, {nebo vědomí}, přes který se myšlenky objevují. Voda zůstává vždy stejná a není dotčena myšlenkami. {Znovu tato věta, kvůli její extrémní důležitosti, kde použijeme místo slova ‚voda‘ slovo ‚vědomí‘. Vědomí zůstává vždy stejné a není dotčeno myšlenkami, bez ohledu na jejich obsah!}
{Jiné téma v tomto odstavci:} {Všední já/ego} má sklon lpět na myšlenkách, protože ego je ve svém přeceňování vysokého mínění o sobě a svých přednostech označuje za ‚moje‘. Jde o namyšlenost vlastnění, která automaticky přidává cennost a důležitost čehokoliv (majetku, vlasti, příbuzným, názorům, {židli, tužce}), jakmile se před ně předsune přívlastek ‚moje‘. Jakmile byla domnělá hodnota myšlenky zvýšena přívlastkem ‚moje‘, přebírá nyní roli tyrana a má sklon převládat nad myšlenkovými scénáři a automaticky je zkreslovat. Většina lidí se vlastně děsí vlastní mysli, a žije ve strachu, z ní. {Mysl} může napadnout duševní klid člověka, kdykoli, a bez varování, s náhlými strachy, lítostí, vinou, výčitkami, vzpomínkami, atd.
Alena
.7.15. Na odbourání nadvlády myšlenkového obsahu je třeba odstranit mylnou představu, že myšlenky {1.} jsou osobní, že {2.] jsou cenné, nebo {3.} že patří {mému} vlastnímu {všednímu} já, nebo {4.} že pramení z {mého} vlastního {všedního} já. Podobně jako tělo, {i} mysl, a její obsah jsou vlastně výtvorem světa. Člověk se narodí s orgánem zvaným mozek, který je geneticky předurčen k tomu, že má určité struktury a schopnosti, jakož i omezení, v závislosti na chromozomech a kombinacích genů, sekvencích DNA, atd.
.7.16. Ze vší této genetické zmatenosti vzniká křehký, složitý průběh růstu mozkových neuronů a synapsí, které nyní podléhají nitroděložním vlivům a poporodním údělům, jakými jsou výživa, péče, a emocionální a duševní prostředí. Spolu s tím je zde vliv nekonečného množství neuro-přenašečů, neuro-hormonů, rizik životního prostředí a {libovolně} náhodného programování {od dobře míněného okolí}. IQ {, inteligenční kvocient,} je již nastaven, spleť domotání je už na místě {; nuže,} a teď musí člověk z toho vytáhnout, co se dá, protože společnost, se vší svou složitostí a omylností, potom pokračuje v plánovitém programování tohoto {již od počátku geneticky} poškozeného orgánu softwarem s pochybnou přesností {, správností}, užitečností nebo pravdivostí.
.7.17. Stejně jako tělo, ani mysl není skutečným já člověka, a stejně jako tělo, je {mysl} v podstatě neosobní. Má myšlenky, ale tyto myšlenky nejsou výtvorem vlastního já. Dokonce i když člověk mysl nechce, i tak ji má. V této věci se nevyskytuje volba; mysl je člověku nanucená, a na něj vržená, bez požádání. Fakt, že mít mysl je nedobrovolné nanucení, pomáhá při porozumění, že nejde o osobní volbu nebo rozhodnutí {mít mysl}.
František
Další pozorování {, Návod na odosobnění Obsahu A Vklouznutí do Ticha}
.7.18. Poté, jak člověk nahlédl do {takto výše popsaného} celkového pole mysli, je zřejmé, že vlastní obsah proudu myšlenek nebude pravděpodobně {nijak} odměňující {, přínosný, co se týče našeho hledání a rozřešení ega}. Člověk musí po-odstoupit, {a} posunout se dál, na další úroveň vědomí, a zeptat se, co je to, co sleduje, pozoruje, uvědomuje si, a registruje tok myšlenek. Právě tak jako oko není ovlivňováno tím, co je pozorováno {,oko se při dívání nerozčiluje}, nebo ucho tím, co je slyšeno, {ani ucho se nerozčiluje}, {v člověku} je tu {neustále} probíhající proces zachytávání {, svědkování}, který je neovlivněn tím, co je zachytáváno. {zde se podívej na první větu z .5.7.} {A ani vědomí se nerozčiluje. Oko se dívá, ucho poslouchá, vědomí zachycuje. Oku, uchu, vědomí, je jedno, co ‚chytají‘, nemá to na ně vliv. Rozčílí se však ego/všední já, s intenzitou nepřímo úměrnou jeho provozu-schopné úrovni vědomí.}
.7.19. {Jako při oku, a uchu,} ani v tomto případě není bytosti, která {‘}dělá{‘} a přikazuje} myšlení; a není ani svědka {, jako bytosti a rozhodovatele zachytávání}, který by stál za zachytáváním. Zachytávání je neosobním, vrozeným a charakteristickým rysem samotného vědomí. {Pokud se tak rozhodne svým záměrem a oddaností,} člověk může odstoupit {,zdržet se,} od zapletení se s obsahem myšlenky, a zvolit přisvojení si úhlu pohledu pozorování nebo zachytávání {, tedy pouze čumění, a tím docílí myšlenkové a emocionální nevkládání se do obsahu zachyceného}. Stát se zručným v tomto {postoji pozorovatele} si vyžaduje určitý cvik. Na oťukání si člověk může vyzkoušet dívání se ven z okna auta tak, že svůj pohled upře přes určité místo v okně; pak zaostřování už není na každý jeden předmět zvlášť, ale na pomyslnou štěrbinu, přes kterou předměty jako by proudily, a v důsledku toho člověk nemůže s jistotou rozpoznat každý předmět, protože se nezaostřuje na každý jednotlivě.
Nečteno:{Pokud je vám předchozí jasné, přeskočte následující a pokračujte na .7.20}.
{Tedy,}{Když se vezete, jako cestující v autě, tak si nejprve dáte před své boční okno černý, neprůhledný papír, do kterého jste dříve vyřízli úzkou svislou štěrbinu. Pak se díváte ven z auta přes tuto štěrbinu, přičemž máte tvář trochu vzdálenou od té štěrbiny. Teď se to, co je za oknem, nedá sledovat jako odehrávající se příběh, protože se to nedá, nakolik auto jede rychle, a štěrbina je úzká! Takže vaše úloha je pořád, nepřetržitě, zachytávat, čumět, koukat, pozorovat, co je za oknem, ale pouze přes tuto štěrbinu. Teď se vám ale všechny věci zobrazují pouze na okamžik. Nemůžete být k zachycenému připoutaný, nemůžete se zachyceným obsahem nic dělat. Jste od věcí, od pozorovaného, odstřižený, a tudíž se nezaplétáte s obsahem}.
.7.20. Zachytávání nebo pozorování se nezaostřuje na nějaký nápad nebo vyobrazení, ale povoluje jim protéct bez angažování se. {tiše zmiznout, udělat přelet, odvanout, ztratit se jako smrad, odfrčet, …}. Člověk pak přijde na to, že myšlenková vyobrazení se objevují samovolně, a že myšlenky {, vlastní vzcházení myšlenek} není výsledkem osobního rozhodnutí {myslet}, ale že proud myšlenek je neosobní. Myšlenky nejsou „moje“, protože zde není {zapletená} nějaká {osobnost} ‚já‘. Při tom, jak fyzické oko vidí vyobrazení, nedělá si nárok na autorství {těchto] vyobrazení, tak ani ucho si nedělá nárok na autorství zvuku. Proto, s určitou zkušeností se zachytáváním a pouhým pozorováním, se také stává zřejmým, že myšlenky nemají autora v nějaké jedinečné {unikátní} osobnosti, nazývané {všedním já jako} ‚já‘ {, a dokonce je ‚já‘ ani nepovolilo; ‚já‘ s nimi nic nemá}. Jsou výsledkem kombinací a permutací programů představivosti a emocí, které se odehrávají na hrací ploše. Když nám trkne, že mysl není to stejné jako ‚já‘ nebo ‚mne‘, hroutí se ztotožnění ‚já‘ s myslí.
.7.21. Toto trknutí se také vztahuje na tělo, když člověku trkne, že je jen svědkem, prožívatelem, a pozorovatelem vjemů. Člověk vlastně nezažívá tělo, ale pouze vjemy.
.7.22. Blízkým k zachytávání nebo k pozorování je prožívání (zachyceného a pozorovaného). {Ještě jednou:} Vyskytuje se zachytávání a pozorování, a potom se vyskytuje prožívání nebo to {toho,} co je zachytáváno a pozorováno. Přesunutím bodu pozorování {našeho zkoumání} od toho, co je právě zachytáváno {, tedy od obsahu, } k zachytávání {, tedy k ‚činnosti‘ svědka}, dalším krokem do pole vědomí je uvědomování si prožívání {toho obsahu}. Je prožívání prováděno ‚kým‘ {osobou} nebo ‚čím‘ {neosobní}?
.7.23. Člověk pozorováním objeví, že ‘něco’, a na rozdíl od ‘někoho’, {jakože všedního já}, funguje jako neosobní prožívatel a pozorovatel, které {, to něco,} je {, bylo, a zůstává} nezměněné a neovlivněné obsahem toho, co je právě prožívané, pozorované nebo zachytávané.
{Důležité shrnutí tohoto podnadpisu: Přestože se váš životní příběh mění, v každé etapě života pociťujete jiné emoce a máte jiné myšlenky a zachytáváte jiná dění, stále je ‚s vámi‘ přítomný rys vědomí, která zachytává {modré v .7.18.}, a stále je přítomny rys, který prožívá {modré v.7.23}. A vaše duchovní práce spočívá v nevkládání se do toho {modré v .7.20. a v .7.19.}.
.7.24. Tento odstavec se týká úplně jiné {,a to vyšší,} úrovně vědomí:} Další věc k povšimnutí je, že obsah mysli je forma. Aby byla forma pozorovatelná, musí se vynořit před pozadím neformy. Obdobně, předměty jsou viditelné pouze v {takovém] prostoru, protože je prostor prázdný a bez formy. Podobně, člověk může slyšet zvuk jen proti pozadí ticha. Použití bílého šumu k zneslyšení řeči je zřejmým příkladem. Jelikož vědomí je bezforemné a úplně bez obsahu, je schopné rozpoznat formu. Myšlenky jsou rozeznatelné jen tehdy, pokud se pohybují v poli nemyšlenek. Pozadím mysli je tedy ticho samotného pole vědomí. No a zase vědomí, které je polem potenciální energie, je postřehnutelné, protože je ozářené světlem Uvědomění, což je Věčné Já.
Honza
Meditace: Pozorování Toku vědomí Myslí
.7.25. Záměrná
Tok myšlenek se šíří a je mu dodávána energie vrstvami {našich „důležitých“} motivů a záměrů, které je možné rozpoznat následovně:
.1. Touha slovně vyjádřit emoce: Toto se děje ve formě připomenutí si, omílaní, a opakovaného zpracovávání událostí a nápadů, které jsou vázány na emoce. Na tento proces se někdy poukazuje jako na mysl zpracovávající svá selhání {, chce před sebou a před jinými vypadat ‚lépe‘}.
.2. Očekávání: Dělání plánů na očekávané nebo možné budoucí události nebo možné rozhovory či setkání.
.3. Omílaní minulosti.
.4. Přetváření scénářů, ať už skutečných, nebo vyfantazírovaných.
.5. Vytváření vyfantazírovaných scénářů – snění během dne.
.6. Rozvzpomenuti si – reprízy a připomínání si.
.7. Řešení problémů.
.7.26. Nezáměrná
.1. Nevyžádané opakování výše uvedeného
.2. Nesmyslné blabotání, části vět, útržky myšlenkových pochodů, {slyšení} hlasů a hudby v pozadí {hlavy}.
.3. Komentáře.
.4. Tísnivé vzpomínky, bolestivé okamžiky, nepříjemné události a pocity.
Alena
Umlčení mysli; Překročení jejího rámce
Motivy {Mysli}
.7.27. Je možné pozorovat, že mysl získává zadostiučinění ze svých rozjímání a z myšlenkového rozpracovávání. Potěšení {pramení a} je výsledkem {samotného} přemýšlení a provádění činnosti ‚něčeho dělání‘, například: „Neotravuj mě; já přemýšlím.“ Částí potěšení z {takového myšlenkového} dělání něčeho je mylná představa, že člověk {přitom} dosahuje nějakého cíle, {že} tvoří řešení procvičováním a plánováním, {že} napravuje pomyslné křivdy, nebo {že} tamtěm si tedy řekne své. Projevuje se zde tedy motiv přepracování {, přejinačení,} vlastního života a jeho historie, na vstřícnější a spokojenější obraz, který se {jakože} odráží příznivěji {před námi samými v naší hlavě}. Jde o pokus přinavrácení sebevědomí, a {tím] zvýšení své způsobilosti na přežití. Základními záměry běžné duševní, {tedy myšlenkové,} činnosti jsou (1) cítit se lépe a (2) přežít.
Milan:
Tvorba Myšlenky
.7.28. K dosažení {těchto svých} cílů, mysl, jak je možné vypozorovat, se od okamžiku k okamžiku především sužuje svým vlastním chodem, co se týče ovládání {, tedy šéfování,} dalšímu okamžiku; je nekonečně připravena {, ve střehu,} v očekávání být nad věcmi v následujícím zlomku vteřiny, a snaží se dohlížet na každý následný okamžik prožívání. Tento ústřední záměr {mysli být nad věcmi} je základem {každé myšlenky všedního já, tedy je základem} všech {myslí vyfantazírovaných} způsobů, které může duševní {myšlenkové} zpracování nabýt; a je neustále přítomný. {Tento záměr} leží těsně pod povrchem samotného obsahu {každé} myšlenky. Jeho motivem je přežití a přetrvávání vlastního fungování. Mysl jako by měla strach, že zanikne, pokud se co i jen na chvíli odmlčí. (Většina lidí přehlušuje ticho hudbou v pozadí, a konverzací.)
.7.29. Na utišení mysli, jistých motivů se třeba vzdát, a zříci se jich Bohu:
.1. {Vzdát se} Touhy myslet.
.2. {Vzdát se} Touhy po potěšení z myšlení.
.3. {Vzdát se} Útěchy záruky pokračování vlastní existence.
.7.30. Není doporučováno, snažit se zastavit myšlenky aktem vůle, nakolik to jen udržuje mysl v chodu tím, že ji nutí, aby si nadále vyžadovala své vlastní pozastavení {svým − myšlením!}. Účinnějším postupem je upuštění od chtění myslet, a od pomyslných odměn nebo výhod, které by myšlení s sebou údajně přineslo. Nevyskytuje se vlastně žádná osobnostní bytost, která by stála za myšlenkami. Jsou motivovány samy sebou, ze zvyku. Myšlenky vlastně slouží jen jako pohodlnost, ale ne na přežití, protože když mysl ztichne, život jde radostně dál i bez nich.
.7.31. Při tom, jak se {v naší duchovní práci} blížíme k vzdání se mysli, {hned} zpočátku si všimneme, že mysl vytváří příběhy a zdlouhavé scénáře. Její touhy to dělat se {však} je možné vzdát. {Pokud tak učiníme,} pak mysl vypráví v kratších odstavcích, a pak v kratších větách, úlomcích vět a seskupení slov. Pod jakýmkoliv projevem myšlenek, {tedy} bez ohledu na jejich obsah nebo vyobrazení {, vzpomínky, pocity,..}, se {vždy} nachází ten stejný motiv, kterým je touha po sebezáchově a {touha po} myšlení, {které je vždy} zaměřené na ovládání, a očekávání zážitku následujícího okamžiku.
František
.7.32. Myšlenky nabývají stále detailnější formu {, či tvar}, jak se vynořují z rozptýlenějšího zárodku, který vzchází z energetického pole, které podporuje a šíří myšlenky. Když se člověk zaměří na upouštění motivů za myšlením, je možné přistihnout myšlenky při tom, jak se právě zformovávají. Tato šablona myšlenkových tvarů {zformovávání} se dá odhalit ve zlomku vteřiny bezprostředně před vznikem konkrétní myšlenky. Tato šablona {zformovávání} je místem jemného tlaku, který stojí za výrobou myšlenek. Vzdání se tohoto záměru {šéfovat následujícímu okamžiku, a přežít} má za následek přerušení myšlenek. V tichu, které nastane, převládá klid Boží Přítomnosti jako Všeho-Co-Je. Božskost jeho Podstaty vyzařuje jako bezforemnost za všemi formami, v nádherné dokonalosti, mimo všeho času a prostoru.
.7.33. Upouštění od přemýšlení je ulehčované uvědomováním si, z duchovního hlediska, že všechny myšlenky jsou přeceňováním vysokého mínění o sobě a svých přednostech, {a to} bez {jakékoli jim} přirozeně vlastní skutečnosti, nebo hodnoty. Jejich atraktivita pramení z přemrštěné hodnoty {uvalené na ně všedním já}, která plyne z toho, že jsou považovány {všedním já} za ‚moje‘, a proto jsou výjimečné, hodné úcty, obdivu, nebo {jejich} pečlivého uchovávání {, a obraňování}. Odčinit sevření myslí {, tedy její nadvládu, } si vyžaduje zásadní pokoru {ve smyslu uznání si vlastních nedostatků a nevědomosti}, a výraznou ochotu vzdát se jejích podkladových pohnutek. Tato {výrazná} ochota dostává energii a moc z ochoty, která vychází z lásky k Bohu, a z vášně pro vzdání se lásky k myšlenkám, za lásku k Bohu {, tedy z našeho rozhodnutí, buď sloužit všednímu já a mít ve věcech pravdu a vyhrát, nebo sloužit Věčnému Já a mít vnitřní mír}.
.7.34. Jednou z nechutí pro upouštění myšlenek je mylná představa ztotožňování se s myšlenkami nejen, jakože jsou ‚moje‘, ale i, jakože jsem to ‚já‘. Mysl má sklon být hrdá na své myšlenky, jako kdyby uchovávala velký poklad. Je užitečné si ujasnit, že Věčné Já je srovnatelné s hardwarem počítače, {což jsou všechny jeho konstrukční hmatatelné prvky}, a myšlenky {se vlastně na tomto hardwaru jen vykonávají, podobně jako} softwary, což jsou zaměnitelné {nahraditelné, různorodé} programy vnějšího původu {, přehrávající se na neměnném hardwaru}.
.7.35. Ze všech {možných} programů {všedního já} jsou {to právě naše} názory {, které jsou} často vysoce ceněné {;} ačkoliv, při kritickém pohledu na ně, jsou názory v podstatě bezcenné. Každá mysl má nekonečné množství názorů na všechno, i když o dané tematice vůbec nic neví. Všechny názory jsou přeceňováním vysokého mínění o sobě a svých přednostech, a jsou bez {jakékoli jim} přirozeně vlastní hodnoty, a jsou vlastně následkem nevědomosti. Názory jsou pro své majitele nebezpečné, protože jsou emočně nabitými spouštěči k nesouhlasu, sváru, hádce, a stanovisku. Člověk nemůže zastávat názor, a zároveň překlenovat protiklady. Odčinění názoru je ulehčováno uznáním si vlastních nedostatků a nevědomosti; když mysl prorazí přes vlastní sebe-obdivování, rozpozná, že vlastně není schopna nic vědět, v pravém slova smyslu toho, co poznání vlastně znamená {z úrovně Věčného Já}. Mysl má ‚o‘ čemkoliv jen informace a představy; nemůže ve skutečnosti ‚vědět‘, protože vědět znamená být tím, co se ví. Všechno ostatní jsou jen spekulace a domněnky {pocházející ze zdánlivosti vnímání}. Když je mysl překlenuta, není co vědět, protože ve Skutečnosti Věčné Já je Vším-co-Je. Nezůstává nic mimo, na co bychom se mohli ptát. Tomu, co je završené, nic nechybí, a tato úplnost je zjevná svou Všezahrnutostí.
.7.36. Upouštění od jakéhokoli předstírání vědomostí nebo znalostí o čemkoliv je velkou úlevou, kterou člověk prožívá jako obrovskou výhodu, a ne jako ztrátu, jak se {kdysi} obával. Člověk byl, aniž by to byl věděl, v poutech obsahu, a proto je uvolnění se od mysli doprovázeno hlubokým pocitem míru a absolutního bezpečí. Když k tomu dojde, člověk je konečně naplno doma, nezbývají mu pochybnosti. Už není nic, co by se dalo získat, nic, čeho by bylo třeba dosáhnout, nebo o čem by bylo potřeba přemýšlet. Dokončenost {tohoto stavu} je absolutní, důkladná, nehybná a klidná. Nekonečné obtěžování tužeb a chtění, a nátlak času, se nadobro skončily, a jejich planost stojí obnažená.
Konec 1. Části
Máme tu odezvu od Jula, jako odpověď na e-mail, který mu napsala Alena a Honza jej přeposlal.
Text e-mailu:
Alena:
Dobré ráno milému Julovi,
z Ráječka malé vesničky poblíž Moravského krasu píše Alena, která rok pozorně sleduje a poslouchá každé pondělí setkání onliny skupiny doktora Davida Hawkinse.
Alena si váží možnosti účastnit se tohoto setkávání, vnímat Julovi překlady i přítomnost a působení podobně naladěných bytostí.
Její syn Colin, kterému je 11 let si brzy povšimnul, že jeho maminka se pravidelně připojuje k této skupině a často pozoroval tváře zúčastněných, také se ptal na jejich jména a důvod proč se spojujeme a co je naším zájmem. Alena mu vysvětlila, že pracujeme na zvyšování úrovně vědomí a že Julo nám překládá a dovysvětluje učení DR.Hawkinse, toho znal už z minulosti, kdy Alena sama studovala a četla knihy ještě než poznala tuto online skupinu.
Když se potom Julo, přestal objevovat na těchto setkáních, syn se jí ptal, kde je Julo, Alena odpověděla, že je nemocen. Opakovaně se zajímal každé pondělí, zda už se nám Julo vrátil. Alena byla dojatá z toho zájmu dítěte a nevinnosti s jakou projevuje pochopení k tomu co pro naši skupinu Julo znamená. Vysvětlila mu, že „veci sú ako sú“ syn, ale Aleně řekl: Mami proč Julovi nepošleš medicínu? A v ten moment Aleně trklo, že to Julovi nabídne.
Alena provozuje v této etapě života homeopatickou poradnu a zabývá se informační medicínou. Pokud by měl Julo zájem může ho Alena nasměrovat čím se konkrétně podpořit v rámci dostupnosti v místě jeho pobytu. Dále je Alena otevřená zaslat Julovi zásilku s preparáty se kterými úspěšně pracuje ve své praxi. Z učení Dr. Hawkinse Alena ví, že v určitých stavech vědomí tělo může značně strádat neboť duch je již nad hmotou a často opouští fyzickou úroveň. Pokud je ale karma k tomu, aby duch nadále působil ve světě, tak jsou kolem něho také lidé, kteří mu připomenou jíst, pít nebo se sejdou podmínky, které se postarají o to, aby tělo bylo zachováno dokud je třeba.
Alena myslí na Jula s láskou a přeje mu vše nejlepší co jeho karma umožní.
Nejvyšší sláva Bohu.
Dobré ráno. Alena
Odpověd od Jula:
Dobré ránko,
Ďakujem za email.
Colinovi prajem skoro všetko to, čo si pre seba želá. Nie všetko, aby ostalo niečo aj na druhý raz! A samozrejme veľké objatie. Zrejme sa Ti, Alena, zatiaľ s výchovou darí v duchu DRH. Krása, láska, klasická hudba, nejaké čosi o ktoré sa treba starať.
A Colin akosi to, čomu rozumie, rozumel aj po slovensky? Dospelý štyri roky rozumeli podstate DRH na základe slovenského prekladu.
Alena, som dojatý z Tvojej ponuky pomôcť. Až by som si mal vyčítať, že okolie sa ‘trápi’ a ja nič. Julka ma po Střílkách zaviezla na pohotovosť. Análny absces. Operácia a vloženie drenáže. Bol som tam dve noci. Vypol som telefón, a jaksi ma nenapadlo, že Julka sa bude obávať. Nakoniec ma telefonicky na druhý deň vypátrala. Nedá sa byť aj tu aj tam. Výborný priestor na zanechávanie. Aj som im povedal, že sa tam cítim báječne. Kukali na mňa. Asi som bol neoholený.
Vyrobila sa fistula. Pred týždňom som bol na druhej operácii. Komplikovaná fistula. Veľa svalov. Ďalšie dve operácie. Nedajú sa rýchlo za sebou. Výborný priestor na zanechávanie. Ako keby som to nebol ja. (Čo ani nie som.)
Julo mal iba jediný zámer, a to bez bočákov a nezištne, naštartovať Čechov a Slovákov. Každý deň plynie v nepretržitom duchovnom ponorení, pričom vidím, že nemanie a nedostatok prostriedkov sa sústavne vynárajú a opakujú ľuďom ako odraz ich úrovne vedomia. Rozumovitosť ale vždy nájde dôvod. Pádny a presvedčivý. Rečičky s úsmevom.
Vďaka DRH je nám jasné, že človeku sa dostáva to, čo si sám o sebe neprivlastnil. To mi teda akože trvalo. V nemocnici sa divili, aký som zdravý. Okrem fistule. A len tak mimochodom, ako sranda, som si pred štyrmi dňami zranil hlbokou ranou palec na ľavej ruke. Spomenul som si na DRH. Sám som to ošetril. Mám doma pakšamenty. Mama bola chirurg.
In peace, Julo.
Milan:
SUR_3. Postup na dosažení vysokého stavu uvědomování CZ
{Návrh ‘dělání’:⇒rozhodnutí ⇒videní nevinnosti⇒soucit⇒odpouštění⇒láskyplnost⇒vzdání se tvrdohlavosti a myšlienok.}
. 1. V první řadě {musí ve vás existovat} neotřesitelné rozhodnutí {v originále je slovo: touha}, že cílem je dosáhnout tento stav .
. 2. {Na základě tohoto rozhodnutí} vznikne disciplína {, oddanost} účinkovat {v každodenním životě s neoblomným stále přítomným,} soustavním a všestranným ⇒ odpouštěním a ⇒ láskyplností {originál: jemností}, a to ⇒ bez výjimky {,tedy ke všemu, co vzchází před naše uvědomování si, i ke tchýni, i k politikům, i k …}.
. 3. {Nevyhnutnou podmínkou je přitom, že} člověk musí mít {⇒ na základě vidění nevinnosti} soucit ke všemu, {tedy} i včetně sebe a {vlastních} myšlenek. {Soucit definujeme jako schopnost chápavě ⇒ vidět emocionální rozpoložení jiných, bez našeho vnoření se do jejich emocionality, a jestliže je to vhodné, naší pouhou fyzickou přítomností, případně slovy, náš chápavý přístup bezpodmínečné ohleduplnosti komunikovat. Vidět nevinnost je pro Ego lépe stravitelné, když mu řekneme že: 1. Každý dělá jen to, co považuje za nejlepší a 2. Kdyby se někdo mohl chovat jinak, tak by se choval jinak.
Honza:
. 4. {Kromě touhy dosáhnou vysoký stav vědomí je potřebné} být ochotným ⇒ zanechat {všechny ostatní} touhy. {S tím souvisí ⇒ vzdání se tvrdohlavosti, aby bylo po mém, jinými slovy} zdát se své vlastní vůle, a to v každém probíhajícím okamžiku {Soustavnosti}.
.5. Přitom, jak se každá {tendence přivlastnit si} myšlenku, pocit, touhu, anebo skutek, {uvolňovaly} a vzdávaly Bohu, mysl se postupně utišovala.
. 6. {Tímto mysl postupně} nejprve upustila od celých příběhů a odstavců, a později i od nápadu a konceptů {, a tím se utišovala i jejich obhajoba}.
František:
.7. Pokud člověk upustí od {autorství a} přání vlastnit tyto myšlenky {a šťourat se v nich}, přestanou se rozvíjet do takových {větších} detailů a začnou se rozpadávat {v průběhu jejich vytváření}, když jsou jen napůl vytvořené.
. 8. Nakonec bylo možné vzdát se energie, která stála za samotným procesem myšlení {a to} předtím, než se vůbec {myšlenka začala vytvářet, jak se} stala myšlenkou.
. 9. {Tato} činnost soustavného a neúnavně upřeného zaostření se, nedovolující ani co jen {jediný} okamžik odpoutání pozornosti od {průběžné} meditace, pokračovala po čas vykonávání běžných, {každodenních} činností.
Záznam z 12.12.2022, kde Julo rozvinul SUR 3:
video
KONEC – po vyčerpání témat neoficiální části.
Bezplatné připojování se zůstává zachováno, pokud příspěvky postačují na krytí výdajů.
Družstvo Evoluce, které tyto aktivity zastřešuje, je financováno jen z darů.
Minulý týden bylo darováno 1819 Kč
Děkujeme za finanční podporu.
Nabízíme záznam celého on-line setkání:
Zvukový záznam v MP3:
https://drive.google.com/file/d/1Qrl0RRJp05YbxgoMP9fMSdeP6X_QJWvF/view?usp=sharing