. 29. prosince / decembra 2025
Vítáme všechny, kteří právě sledují naše 270. on-line setkání studijní skupiny Dr. Hawkinse.
Už jen tím, že jsme dotřepali svoje kostry na toto setkání, máme šanci, že se na nás něco osmózou nalepí. Tak, jak se to děje v AA nebo v jiných dvanácti krokových skupinách. Naše setkání umožňují postupné posuny z poslouchání do momentů, kdy tzv. trkne – a to naposlouchané je uplatněno v praxi, v situacích, kterými jsme karmicky přitahováni.
Díky našemu každopondělnímu on-line setkávání se, se v naši duchovní práci nacházíme v etapě, kde důrazem není již jenom „vědět“, ale stávat se tím, co se učíme. A to s pomocí naši nepřetržité duchovní zamyšlenosti. Je to mysl, která nás dovede k nemysli. Tím se posouváme do setkání, která jsou více zaměřená na vzdávání se, nebo-li přijímání toho, co je, a – toto vzdávání – je srozumitelně podané ve slovenském či českém jazyce.
Kromě on-line pondělků pořádáme 2x ročně osobní setkání, vždy na jaře a na podzim. Podrobnosti jsou uvedeny na webu www.hawkins.support.
Ti posluchači, kteří se připojili nedávno, mohou načerpat poznatky z našeho archivu on-line setkání, které jsou archivovány rovněž na stejném webu (www.hawkins.support).
Dnes zařadíme doodezvu od Ivana na Julovu odpověď na odezvu od Aleny.
Ale nejprve si pustíme Požehnání od Dr. Hawkinse. Pohodlně usaďte či ulehněte a začínáme.
Video s požehnáním od Dr. Hawkinse:
Honza
Kniha B2, Oko Věčného JÁ, Před Kterým Není Nic Zatajeno
Poznámka:
D.R.H používá neobvyklou stylizaci, v kombinaci s ním vymyšlenými slovíčky, a pozice slov v jeho větách vyjadřují jejich závažnost. Z důvodu zachování tohoto D.R.H záměru, Julo se rozhodl být mu věrný, a překlady připomínají spleť nestandardních stylizací, a nesprávné interpunkce, použité na oddělení vícenásobných myšlenek v jediné větě. Kdyby se byl D.R.H chtěl vyjadřovat jinak, tak by to bylo jinak, a Julův překlad by se dal číst jako beletrie. Při čtení, místo tvrzení si „to nesedí“, překladatel doporučuje klást si otázku „Co je třeba ve mně změnit, aby mi to sedělo?“Překladatelovy subjektivní studijní pomůcky jsou v {…}.
Třetí část knihy – SMĚR CESTY K VĚDOMÍ
KAPITOLA 7
Mysl
Pokračování – její druhou částí
František
.7.32. Myšlenky nabývají stále detailnější formu {, či tvar}, jak se vynořují z rozptýlenějšího zárodku, který vzchází z energetického pole, které podporuje a šíří myšlenky. Když se člověk zaměří na upouštění motivů za myšlením, je možné přistihnout myšlenky při tom, jak se právě zformovávají. Tato šablona myšlenkových tvarů {zformovávání} se dá odhalit ve zlomku vteřiny bezprostředně před vznikem konkrétní myšlenky. Tato šablona {zformovávání} je místem jemného tlaku, který stojí za výrobou myšlenek. Vzdání se tohoto záměru {šéfovat následujícímu okamžiku, a přežít} má za následek přerušení myšlenek. V tichu, které nastane, převládá klid Boží Přítomnosti jako Všeho-Co-Je. Božskost jeho Podstaty vyzařuje jako bezforemnost za všemi formami, v nádherné dokonalosti, mimo všeho času a prostoru.
.7.33. Upouštění od přemýšlení je ulehčované uvědomováním si, z duchovního hlediska, že všechny myšlenky jsou přeceňováním vysokého mínění o sobě a svých přednostech, {a to} bez {jakékoli jim} přirozeně vlastní skutečnosti, nebo hodnoty. Jejich atraktivita pramení z přemrštěné hodnoty {uvalené na ně všedním já}, která plyne z toho, že jsou považovány {všedním já} za ‚moje‘, a proto jsou výjimečné, hodné úcty, obdivu, nebo {jejich} pečlivého uchovávání {, a obraňování}. Odčinit sevření myslí {, tedy její nadvládu, } si vyžaduje zásadní pokoru {ve smyslu uznání si vlastních nedostatků a nevědomosti}, a výraznou ochotu vzdát se jejích podkladových pohnutek. Tato {výrazná} ochota dostává energii a moc z ochoty, která vychází z lásky k Bohu, a z vášně pro vzdání se lásky k myšlenkám, za lásku k Bohu {, tedy z našeho rozhodnutí, buď sloužit všednímu já a mít ve věcech pravdu a vyhrát, nebo sloužit Věčnému Já a mít vnitřní mír}.
.7.34. Jednou z nechutí pro upouštění myšlenek je mylná představa ztotožňování se s myšlenkami nejen, jakože jsou ‚moje‘, ale i, jakože jsem to ‚já‘. Mysl má sklon být hrdá na své myšlenky, jako kdyby uchovávala velký poklad. Je užitečné si ujasnit, že Věčné Já je srovnatelné s hardwarem počítače, {což jsou všechny jeho konstrukční hmatatelné prvky}, a myšlenky {se vlastně na tomto hardwaru jen vykonávají, podobně jako} softwary, což jsou zaměnitelné {nahraditelné, různorodé} programy vnějšího původu {, přehrávající se na neměnném hardwaru}.
.7.35. Ze všech {možných} programů {všedního já} jsou {to právě naše} názory {, které jsou} často vysoce ceněné {;} ačkoliv, při kritickém pohledu na ně, jsou názory v podstatě bezcenné. Každá mysl má nekonečné množství názorů na všechno, i když o dané tematice vůbec nic neví. Všechny názory jsou přeceňováním vysokého mínění o sobě a svých přednostech, a jsou bez {jakékoli jim} přirozeně vlastní hodnoty, a jsou vlastně následkem nevědomosti. Názory jsou pro své majitele nebezpečné, protože jsou emočně nabitými spouštěči k nesouhlasu, sváru, hádce, a stanovisku. Člověk nemůže zastávat názor, a zároveň překlenovat protiklady. Odčinění názoru je ulehčováno uznáním si vlastních nedostatků a nevědomosti; když mysl prorazí přes vlastní sebe-obdivování, rozpozná, že vlastně není schopna nic vědět, v pravém slova smyslu toho, co poznání vlastně znamená {z úrovně Věčného Já}. Mysl má ‚o‘ čemkoliv jen informace a představy; nemůže ve skutečnosti ‚vědět‘, protože vědět znamená být tím, co se ví. Všechno ostatní jsou jen spekulace a domněnky {pocházející ze zdánlivosti vnímání}. Když je mysl překlenuta, není co vědět, protože ve Skutečnosti Věčné Já je Vším-co-Je. Nezůstává nic mimo, na co bychom se mohli ptát. Tomu, co je završené, nic nechybí, a tato úplnost je zjevná svou Všezahrnutostí.
.7.36. Upouštění od jakéhokoli předstírání vědomostí nebo znalostí o čemkoliv je velkou úlevou, kterou člověk prožívá jako obrovskou výhodu, a ne jako ztrátu, jak se {kdysi} obával. Člověk byl, aniž by to byl věděl, v poutech obsahu, a proto je uvolnění se od mysli doprovázeno hlubokým pocitem míru a absolutního bezpečí. Když k tomu dojde, člověk je konečně naplno doma, nezbývají mu pochybnosti. Už není nic, co by se dalo získat, nic, čeho by bylo třeba dosáhnout, nebo o čem by bylo potřeba přemýšlet. Dokončenost {tohoto stavu} je absolutní, důkladná, nehybná a klidná. Nekonečné obtěžování tužeb a chtění, a nátlak času, se nadobro skončily, a jejich planost stojí obnažená.
Konec z 1. části
Sylvie
Stanovisko {Že Všechno Vím}
.7.37. Se zanecháním stanoviska člověku trkne, že {jsou to právě stanoviska, která} byla zdrojem všech předcházejících útrap, strachů, a nešťastnosti, a že {mít} jakékoliv stanovisko je vrozeně přetrvávajíce mylné. Všechny postoje, které člověk {kdy} zastával, si může {prostě} odpustit {, a tedy nevinit se za ně}. Vzhledem k {tehdejší} naprogramování {všedního já}, a rámce {ve kterém se události odehrávaly}, zněly, v té době, jak dobrý nápad. Všechny takovéto {kdejaké naše} nápady byly založeny na stejně mylných představách, které, {nápady,} do jisté míry {, i tehdy}, sloužily k pokračování přežití odděleného, nezávislého ega/všedního já, jako vlastní sebe-totožnosti. Vlastně, když {stanoviska a ego} zmizí, ztráta není možná a zisk není potřebný. Byla to samotná mylná představa, která byla vlastně příčinou nekonečné bolesti a utrpení.
.7.38. Na základě své podstaty, struktury, a rysů, {toto} iluzorní ego/všední já, není schopno dosáhnout {trvalý vnitřní} mír nebo opravdivé štěstí. V nejlepším případě, prožívá potěšení, které je založeno na {jakože ‚nutných‘ vnějších} podmínkách, jejichž ztráta přináší smutek a návrat do nešťastnosti. Nakonec zjistíme, že obětování upuštění od mysli je vlastně největším darem, jaký můžeme dostat. Odměna tak výrazně převyšuje jakákoli očekávání, která člověk byl mohl mít, že to není vysvětlitelné. {Ale} když se ego rozpustí, a mysl ztratí své nenasytné sevření nad pocitem vlastní sebe-totožnosti, vyvstanou určité nové obavy. Bez mysli zajišťující přežití, jak ‚já‘ přežije a jak bude život pokračovat? Jak se připraví večeře, když si ji nenaplánuji? Jak budou zabezpečeny {každodenní} životní potřeby? Není {tak náhodou} ego/mysl nevyhnutná k přežití?
.7.39. Všechny tyto otázky jsou založeny na omezenosti {, zabedněnosti} ega/mysli{/všedního já, co se týče jeho mylných} náhledů na příčinné souvislosti. Ty jsou zase založeny na pomyslné dualitě, že existuje {v nás} ztotožnění myšlení s ‚já‘, které svými myšlenkami a touhami, zapříčiňuje dění {vnějších} věcí, prostřednictvím konání. Říká se, {ve světě všedních já,} že ‚tamto‘ nastává jako důsledek ‚tohoto‘ ve světě.
Alena
.7.40. Proto tu máme mylné oddělení mezi příčinou a následkem, mezi odděleným ‚já‘ a událostí ve světě, způsobenou plány a představivostí tohoto ‚já‘. {Na druhé straně,} pokud se tedy věří, že pokud není myšlenek ega/mysli{/všedního já}, které by způsobovaly jakékoliv dění, jak se bude podporovat přežití {člověka}? Toto je zdrojem velkého množství strachu, nejistoty, a zuřivého hněvu, když se v {každodenních} plánech {všedního já} vyskytnou překážky, a ohrozí tento vyfantazírovaný mechanismus k přežití {člověka}.
.7.41. Při vážné duchovní práci je třeba mít několik jednoduchých základních nástrojů, na které se dá úplně spolehnout, a o které se dá bezpečně opřít, abychom mohli kráčet přes strach a nejistotu. Jednou základní pravdou, která má neocenitelnou hodnotu a užitečnost, je prohlášení, že veškerý strach je klamlivý a nezakládá se na pravdě. Strach se překonává tak, že se kráčí přímo v něj, dokud člověk neprorazí k Radosti-naplněnosti, kterou strach blokuje. Radosti-naplněnost, která nastane po čelení jakémukoli duchovnímu strachu, pochází ze zjištění, že {strach} byl jen mylnou představou bez opodstatnění a skutečnosti.
.7.42. Ego/mysl{/všední já} je omezeno na newtonovský model skutečnosti, a není vlastně schopné porozumět podstatě samotného života. Vlastně, všechno se děje samo od sebe, bez {nějaké} vnější příčiny. Každá věc, a každá událost, je projevem úplnosti Všeho-Co-Je, přesně jak to právě je {i}, v {každém} daném okamžiku. Jakmile je vše viděno ve své úplnosti, {tak potom} vše je dokonalé, {a to} vždy {, v jakémkoliv okamžiku}, a {tak} nic nepotřebuje vnější příčinu, aby se to nějak změnilo. Z pohledu stanoviska ega a jeho omezeného rozsahu, svět jakoby potřeboval nekonečné opravování a napravování. {Z pohledu celistvosti} tato mylná představa se hroutí jako přeceňování vysokého mínění o sobě a svých přednostech.
.7.43. Ve Skutečnosti {Věčného Já,} všechno automaticky projevuje přetrvávajíce vrozený úděl své podstaty; nepotřebuje k tomu vnější pomoc. S uznáním vlastních nedostatků a nevědomosti, člověk se může zříci samozvané role ega jako spasitele světa, a vzdát ji přímo Bohu. Svět, který si ego vykresluje, je uvrhnutím jeho vlastních mylných představ a svévolných stanovisek {na svět}. Takový svět neexistuje {, existuje pouze ve výplodech všedního já}.
.7.44. Další zdroj váhavosti při vykonávání duchovní práce se objevuje proto, že se zdá, že je tu dočasný konflikt mezi obvyklými společenskými postoji, a prací duchovního vývoje. Ze zvyku se {u všedního já} uplatňuje přihlašování se k souborům přesvědčení a hodnot, které vycházejí ze zvyklostních hodnot {všedního já}, očekávání, a naprogramování. O nich se věří, že mají hodnotu pro člověka a pro společnost, a {proto} může existovat určitá neochota se jich zřeknout. Například, člověk může pociťovat vinu za to, že upouští od drahocenných, zaběhnutých, nebo náboženských přesvědčení, nebo od {svého} naprogramování {jakože} dobrého člověka, které se pokládají za ideály. Pro procházení přes tyto zdroje konfliktů je užitečné si připomínat, že duchovní cesta vyžaduje zřeknutí se (jakýchkoliv, tedy) všech přesvědčení a postojů, aby se vytvořil prostor na to, „aby se mohla Skutečnost dostat do popředí“ a zazářit.
.7.45. Důraz vlastního úsilí, a očekávání od tohoto úsilí, se přesouvají od očekávatelného a nevýrazného k tomu, co se zpočátku jeví jako mimořádné a neobvyklé. Dochází k dočasnému opuštění toho, o čem se fantazírovalo, že má hodnotu pro společnost. To, co se {doteď} považovalo za klíčově důležité pohledy {na věci}, jsou {tyto nyní} viděny jako nevhodné domněnky a prázdné řečičky. Zřeknutí se oblíbených sloganů {všedního já} odhaluje, že jsou to především projevy {každodenního} provozního úsilí {všedního já} s {jeho} skrytými motivy ovládat druhé {, šéfovat jim,} a ovlivňovat jejich mysli.
Milan
.7.46. S uznáním si vlastních nedostatků a nevědomosti, přichází ochota skoncovat se snahou ovládat nebo měnit druhé lidi, či životní situace nebo události, {jakože} zjevně ‚pro jejich vlastní dobro‘. Být oddaným duchovním hledajícím vyžaduje zříci se touhy mít ‚pravdu‘, jakož i zříci se {touhy mít nějakou} pomyslnou hodnotu pro společnost. Vlastně nikoho ego nebo {jeho} souhrn přesvědčení nemá pro společnost vůbec nějakou hodnotu. Svět není ani dobrý, ani špatný, ani narušený, ani nepotřebuje pomoc či úpravu, protože jeho vzhled je jen promítáním mysli všedního já. Takový svět neexistuje.
.7.47. Jiným zvykem mysli, který vytváří dočasné překážky, je {její} časté používání ‚co-kdyby‘ situací, jako podkladů pro {její} výhrady a pochybnosti {v diskusích}. Vždy je možné, aby si intelekt {, ve 400vkách, což je přemýšlení všedního já,} vytvořil vyfantazírovaný souhrn náhledů tak, aby cokoli vyvrátil. Podvědomým účelem {všedního já a jeho} ‚co-kdyby‘ postoje je vždy přeceňování vysokého mínění o sobě a svých přednostech, a mít ‚pravdu‘, a vyvrátit {někoho} nějaký jiný úhel pohledu {na věc}. ‚Co-kdyby‘ nemá {ani} opodstatněnost a {ani} neexistuje ve Skutečnosti. S ‚co-kdyby‘ se v duchovní práci nikdy není třeba zabývat, protože je podvrženým výtvorem představivosti a jazykového vyjádření, jehož motivem je {vždy} vlastní zdůvodňování nějakého stanoviska {všedního já}.
.7.48. Úroveň vědomí {přemýšlení všedního já} intelektu cejchuje ve 400vkách, což je {samozřejmě} užitečné ve fyzickém světě lidského snažení, ale je omezením a velkou překážkou {pro ty, jejichž záměr je být na cestě směrem} k osvícení. Samotný intelekt je velkým omezením, a největší géniové vědy a intelektu všichni cejchují přibližně na úrovni 499. To je nejdál, kam až intelekt může zajít, kvůli omezením, která mu ukládá jeho rámec Skutečnosti. Překročení tohoto omezení vyžaduje větší rámec, a {tento potom} přivede člověka mimo příčinné souvislosti, do neduality, a do nelineárních a ne-newtonovských sfér myšlení a chápání.
.7.49. Je potřebné vidět, že vše je takové, jaké je, jako důsledek bytí celého vesmíru, v jeho úplnosti, po dobu celého {jeho} trvání. Každá ‚věc‘, o které si myslíme, že ji {správně} vidíme, je sama o sobě dokonalá, úplná, a je projevem celého vesmíru. Nanejvýš, intelekt by to jen mohl pochytit jako {nějaký} nápad, ale ne zažít tuto opravdovou pravdu. I kdyby ego dokázalo pochopit Úplnost {Všeho-Co-Je}, stále by mluvilo o svém zdánlivém vnímání {každé} události, a nechápalo by svou vlastní existenci. Je užitečné přijít na to, že nic se nedá popsat nebo zažít jinak, než ze sebe samého. Všechny popisy, ať jsou jakkoli elegantní, nejsou ničím jiným než zdánlivostí vnímání {všedního já} vytvořenými měřítky a definicemi {věcem} připisovaných rysů, které {ovšem ve Skutečnosti Všeho-Co-Je} nemají vlastní existenci {, jinak řečeno, jsou vyfantazírovány všedním já}.
.7.50. Nic není tak, jak se to dá popsat; proto všechny popisy jsou o tom, čím věc není. Trknutí absolutní Skutečnosti a Pravdy je největším darem, jakým člověk může být, pro svět a celé lidstvo. Duchovní práce, ve své podstatě, je proto nesobeckou službou, a je vzdáním se do Boží Vůle. Jak se zvyšuje uvědomování si člověka, moc tohoto pole vědomí se zvyšuje exponenciálně v logaritmické rozpínavosti, a to, už samo o sobě, dokáže víc, než veškeré snahy či pokusy {všedního já} o zmírnění utrpení světa. Všechny takové snahy jsou marné, protože jsou nevyhnutně sváděny zfalšovánými a mylnými představami {z} činnosti zdánlivosti vnímání samotného ega.
Honza
Neosobnost Ega
.7.51. Pokud {ve všedním já} panuje přesvědčení o samostatném {, odděleném} ‚já‘ nebo ‚mém {já}‘, {všednímu já} se zdá, jakoby se člověk obětoval, když upustí od ega/mysli. Vnímá se to jako oběť, protože se to {, egem/myslí,} pokládá za něco unikátního a vzácného, protože je to {považováno za} osobní. Je užitečné si ujasnit, že ego je neosobní; vůbec není unikátní. Každému vrozené ego funguje přibližně tak stejně, jako {ego} každého jiného. Pokud nejsou pozměněny duchovním vývojem, všechna ega/všední já jsou samoúčelná, egoistická, samolibá, dezinformovaná, a oddaná nekonečnému zisku, ve všech jeho obvyklých podobách, jako je moralistická nadřazenost, vlastnictví {čehokoliv ‚cenného‘}, sláva, bohatství, pochlebování, a šéfování.
.7.52. {Právě} kvůli svým stanoviskům, ego každého člověka plodí vinu, hanbu, chamtivost, hrdost, hněv, běsnění, závist, žárlivost, nenávist, atd. Protože ego je vybudováno ze stanovisek, nemá možnost být ničím jiným, než čím je{!} Proto se stane neuniknutelným zdrojem nekonečného utrpení a ztrát {, a zisku}. Nadevšechno, bojí se budoucnosti, a samotného přízraku smrti, což je přirozeně vlastní struktuře ega. Čeho se ego nejvíce drží, je jeho přesvědčení o své vlastní existenci jako nezávislé skutečnosti. Na nějaký čas, ego se dokonce uchýlí k hledání osvícení, jako tajného prostředku k zajištění si svého přežití až do Věčnosti. Tímto lživým úskokem, duchovní ego se vynořuje v zoufalém, ale teď už rafinovaném způsobu přežití. Naše fantazie o naší {jakože} skutečnosti jsou nám drahé, a nelibě se jich zříkáme. {Celý} postup {vzdání se všedního já} vyžaduje i odvahu, i víru {, což je vnitřní slepá důvěra}. Upustit od poznaného pro nepoznané vyžaduje velké odhodlání, ochotu, a oddanost vzdát svou víru Bohu.
Sylvie
Příčinnost {, A Ta Je Podkladem Ega}
.7.53. Některá ozřejmění {při duchovním růstu} přinášejí velké skoky ve vědomí, a proto stojí za to si je zopakovat, protože jsou často pochopeny především prostřednictvím procesu seznamování se {s danou tematikou}, a ne postupným {zpracováváním} lineární logikou {, přemýšlením}. Pokroku napomáhá upouštění od určitých omezujících, ale silně zakořeněných souhrnů přesvědčení, které jsou samy o sobě stanovisky.
.7.54. Ve Skutečnosti {, s velkým S}, nic nezapříčiňuje něco jiné. Vše {vyjadřuje, a tedy} je vyjádřením své vlastní podstaty, a je samo-existující {, tedy bez někoho/něčeho individuálního zapříčinění}. {Veškerý} projev je závislý od všeho ostatního ve vesmíru, a od úhlu pohledu, ze kterého je pozorován. {Tedy ještě jednou,} všechno je vlastně samo-existence ve své skutečnosti, protože {to} všechno je součástí Všeho-Co-Je, a {co tedy} nemá samostatné části, oddělenost {od ostatního všeho}, a ani izolovanou existenci.
.7.55. Když {každá věc a tedy všechny věci} nejsou odděleny od všeho ostatního, toho existence, taková, jaká {právě} je, nevyžaduje vnější příčinu. To, co se {nám} ukazuje jako projevené, vzniká {rovnou a} přímo z neprojeveného, a to procesem {který nazýváme} tvoření {, v náboženství zavádějíce nazývané Stvoření, jako například ve větě „Bůh stvořil svět“; je to minulý čas slovesa, jak jsme uvedli v .1.7.}. Nevzniká to jako následek ‚něčeho jiného‘ {, všedním já vymyšlené nějaké příčiny}. Neexistuje ‚{něco} jiné‘, a jen v dualitě se zdá, že {to, co se nám ukazuje jako projevené,} vyžaduje vysvětlení {svého vzniku, použijíc}, například {všedním já vymyšlenou} příčinnou souvislost {, poznámka pro matematicky nadané − jakože operand mezi událostí A, a událostí B}, aby se vysvětlilo to, co se {všednímu já} jeví jako oddělené události. Vlastně, neexistují oddělené události, oddělené věci, dění, které by bylo třeba vysvětlit.
Alena
.7.56. Newtonovský model {existence} příčinných souvislostí, který je hlavním omezením cejchovaných úrovní 400-vek, předpokládá záhadný proces zvaný „příčinnost“. Pokud pozorujeme a pečlivě zkoumáme sled událostí, všimneme si, že jde vlastně o sled projevů. {Tento sled} je vytvořen {všedním já, a to jeho zcela náhodným,} svévolným výběrem {zvolení} začátku a {zvolení} konce, a to {tak, jak se mu hodí pro Jeho příběh} v čase nebo v prostoru. Příčinnost je abstraktní náhled, a jako všechny abstrakce, nemá přirozeně vlastní skutečnost. Je to jazykový pojem, {ale} užitečný {a potřebný} ve fyzickém světě běžných činností. My vidíme pouze podmínky. Zřejmým příkladem je, že člověk může „začít pouze odtud, kde je“. Mohli bychom říci, že nezbytnými předpoklady ‚událostí‘ nejsou příčiny, ale určité nezbytné podmínky {, při jejichž splnění něco jakože ‚nastane‘}. Dokonce i intelektuální uznání si vlastních nedostatků a neznalostí, vyžaduje zřeknutí se hypotetických {vymyšlených náhledů,} konstrukcí, které mají jen spekulativní hodnotu jako jazyková vysvětlení. To je zřejmé z otázky dítěte: „Proč se květ otáčí ke slunci? ‚Heliotropismus‘ je uváděné vysvětlení, které sice naplňuje tuto otázku, ale které je vlastně odpovědí bez odpovědi. Řečnická otázka může vytvořit pouze řečnickou odpověď. {Všimněme si, že je to otázka „proč“, a jako každá otázka „proč“ je ve Skutečnosti nepatřičná.}
.7.57. Nakolik mysl, která funguje na základě modelu newtonovské příčinné souvislosti, nemá prostředek k rozpoznání pravdy od falše, {taková} vědecká mysl {tuto svou v určitých oblastech uvědomující si neschopnost} nahrazuje skepticismem nebo dokonce cynismem, ve snaze bránit se před zaváděním. Na překonání tohoto {jejího} omezení jsou {myslí} využívané všechny obchvaty, včetně důmyslných statistik, které jsou zařazované do podkategorie „Vědecká metoda“. To vede k takzvaným dvojitě slepým pokusům {tedy takovým, při nichž testovaný, i testující jsou „zaslepení“, tedy ani jeden z nich dopředu neví, kdo dostává placebo}, nebo k odkázanosti na zopakovatelnost výsledků, nadhazující {a vyzdvihující} statistická a matematická kritéria, která se sami o sobě stávají tím, co dává abstrakci skutečnost příčinné souvislosti, jako údajný působící mechanismus. Z nelineární dynamiky však pozorujeme, že právě ze stejnosti vzniká rozdílnost, jinak by celé Tvoření stálo. Je to právě ze stamilionů generací černých brouků, z nichž se najednou objeví bílý brouk.
.7.58. {Všechny} skepticismem vytvářené zábrany jsou v hypotetických sporech všechno zdržováním duchovního pokroku. Víra {, tedy vnitřní slepá důvěra,} vyžaduje dobrovolné pozastavení pochybností {například ze zvolené duchovní cesty (, ale buďte si jisti, že je bezúhonná!),} což podporuje uznání si vlastních nedostatků a neznalostí, které {, uznání,} tvoří základ všeho duchovního pokroku. {Posun ze (slepé) víry na} přesvědčení nastává později {, dozrál-li čas; při příznivých karmických podmínkách pro stoupence}, protože pravda se odhaluje sama od sebe, je zřejmá sama od sebe {, tedy samo-očividná}, a přichází jako beznámahové, sebe-uskutečňující předestření.
Milan
.7.59. Pokud neexistuje příčinná souvislost a {tedy} nic nezpůsobuje něco jiného, jak potom přivodíme žádané cíle nebo změny? {Co se vlastně tedy děje,} je nastolení nezbytných podmínek, které, při pohledu do minulosti, byly vždy přítomny {, kromě ‚poslední‘}. To, co si přeje {, nebo nepřeje všední já}, je zachytávání {vzcházejících} následností {a událostí funkcí svědka}; a {přitom}, potom příčinnost je nadhozená {jako fígl všedního já} jako{že byla, tato příčinnost,} působící během {celého projevování se} těchto následností.
.7.60. Při pozorném rozboru nám svitne, že samotné následnosti {, jakože postupnost událostí}, podobně jako heliotropismus, jsou jen intelektuální konstrukcí. {Abychom si tento náhled následnosti přiblížili, můžeme si, ale jen dočasně, jako pomůcku, říci, že} není ani následností, ani dění, ale místo toho {jsou to námi registrované,} po sobě jdoucí, body pozorování, na pomyslné časové ose. {Pokud se takto, rozkouskovaně, díváme na následnost událostí, tak} přinejlepším by člověk mohl postřehnout, že toto {rozkouskování alespoň} rozmazává to, co se jeví {a považuje} jako proměna vzhledu {pozorovaného}.
.7.61. Když upustíme od svévolného, {všedním já} uměle {zvoleného} bodu pozorování v {nějakém} čase, tak {prostě nutně} zmizí mylná představa změny {, neboť čas jsme zanechali}. Domněnka {, že se vyskytuje nějaké} ‚toto‘, ve srovnání s {nějakým} ‚tamtím‘, je výplodem duality a svévolně {zvoleného} bodu pozorování.
.7.62. Nečíst – {Obmrkni 2.19, a 6.2.}
Ve skutečnosti {s velkým S}, neexistuje ‚toto‘ nebo ‚tamto‘, neexistuje ‚tu‘ nebo ‚tam‘, neexistuje ‚nyní‘ nebo ‚jindy‘. Jsou to jen mechanismy {,nástroje,} myšlenkových pochodů, stejně jako se nedá popsat poloha bez základního referenčního bodu {který však slouží jako pomocný mechanismus při potřebném popisování ve fyzickém světě}. Ve Skutečnosti neexistuje ‚toto‘, které by se stalo ‚tamtím‘; ani čas, anebo vzdálenost, nejsou ničím jiným než {z pohledu Skutečnosti} mylnou představou, vytvořenou svévolným výběrem referenčního bodu. {Tento} svévolně zvolený referenční bod {náhodného umístění} v prostoru není {ve Skutečnosti (, která nemá polohu v prostoru),} možný {existovat}, ani není {tedy} popsatelný; proto se o Skutečnosti mluví jako o nemající polohu, či umístění v prostoru, je mimo prostor a čas. Není popsatelná těmi {takovými} pojmy {toto, tam, tehdy, jednou, jindy …}, které jsou jen kategoriemi myšlenek a abstrakcemi procesu uvažování. Ty jsou však užitečné pro úrovně vědomí, které cejchují především ve 400-vkách. Při 500-vkách dochází k podstatné změně modelu {pohledu všedního já na skutečnost}, takže to, co bylo {dosud považováno za} skutečné, se nyní jeví jako neskutečné, a to, co je {dříve považováno za} neskutečné, se nyní stává ‚skutečným‘. Každá úroveň uvědomování si, má své vlastní chápání pravdy, přičemž zorientovanost {člověka} přichází díky poznání tohoto rysu úrovní vědomí {, že opravdu každé všední já, od třeba 20-tky počínaje, !!! má pravdu !!! , ale pouze na svém vlastním písečku!!! A proto se nevyplatí hádat se, protože se nehádáte s Adamem, ale s energií úrovně vědomí, která se přes Adama projevuje}.
.7.63. Pokud příčinná souvislost nemá skutečnost {, jinak řečeno neexistuje}, a mechanistické {newtonovské} poukazování nejsou vysvětlením toho, co pozorujeme, jakým jiným vysvětlením by se to dalo dočasně nahradit, dokud se {v nás} neodhalí větší uvědomování si? Mysl je v rozpacích ze zdánlivě neřešitelné situace života, proto můžeme na její otázky {, obdobně jako na všechny rozpaky ze zdánlivě neřešitelné situace,} odpovědět dočasným, ale zjevně uspokojivým vysvětlením Tvoření.
František
.7.64. Pokud se {tedy} neprojevené stává projeveným prostřednictvím soustavného tvoření, potom nejsou třeba jiné intelektuální prostředky nebo předpoklady, jako pokusy o vysvětlení zřejmého {pro úrovně nad 500-vky}. {Pro uspokojení mudrlantského všedního já, které potřebuje žrádýlko nějakého vysvětlení,} mohli bychom {mu} říci, že vše je Tvořeno tak, aby se {mohlo} samotvořit, protože je {, tato samotvořivost,} přirozeně vlastní {, přihozená k} všeho existenci a {tedy k} povaze samotného Tvoření. Z takového vysvětlení pak {ale} vychází další dualita, a to „tvořený“ oproti „tvořiteli“. Tu je možné snadno překlenout tím, že uvidíme očividné; že Tvoření a Tvořitel jsou jedno a to stejné. V nedualitě není oddělenost mezi tvořitelem a tím, co je tvořeno. Když se {ta} omezení {mysli} pustí, vesmír se odhalí, že není odlišný {, a tedy oddělený,} od Božství. Při Sebe-ztotožnění se s Věčným JÁ se božskost celého Tvoření, ve všech jejích projevech, vynořuje se zářivou mocí a absolutností. Je sebe-zářící, sebe-odhalující, sebe-totožné, a završené, v úplné svornosti a jednolitosti.
.7.65. Absolutno je přesně takové. Nekonečná Boží Přítomnost Všeho-Co-Existuje, je mimo veškerého času a prostoru, navěky završena, dokonalá a celistvá. Všechny body pozorování mizí, a je {jen} všudypřítomnost toho, co Ví-Vše tím, že Je-Vším.
.7.66. Přitom, jak Skutečnost vystupuje do popředí ve svém ohromujícím sebesvědectví, a nekonečném míru, zdá se, že zábranou Sebe-ztotožnění se s Věčným Já byla samotná mysl, která není odlišná od ega; jsou jedno a to stejné.
.7.67. Stav Uvědomění {, stav Věčného JÁ,} je úrovní „ne-myšlení“, {ale pozor,} což není to stejné jako „prázdnota“ nebo „nicota“. Tyto pojmy se odvolávají na formu. Absolutno je sférou neformy, neomezení {, tedy bez jakýchkoli omezení}, a neumístění {v prostoru}, a proto {je sférou} věčné přítomnosti totality Všeho{-Co-Je}.
.7.68. Je pouze Existence {, s velkým E}. Existence nevyžaduje příčinu, a myslet si to, znamená vytvářet klamnou logiku. Pod Existencí míníme postřehnutelnost na základě pozorování, a z toho vyplývající hypotetické změny stavů, z neexistujícího na existující. Avšak, to, co je, vždy bylo, ve své završenosti, mimo všechen čas; hledání prvotní příčiny je výplodem promílání myšlenek, které se rodí souběžně s náhledy na čas a prostor. Mimo čas a prostor není událostí, začátků, konců, které jsou mimo rámec {všedního} lidského myšlení či uvažování.
Konec 2. Části
Honza:
Máme tu doodezvu z youtube od Ivana, jako reakci na e-mail od Jula.
Text komentáře u minulého záznamu videa na youtube:
Dobrý den
Poslouchal jsem dnešní setkání, ve kterém Alena četla svůj email Julovi a pak byla čtena i Julova odpověď. Z té odpovědi July jsem pochopil (možná mylně), že se u July jedná o cosi, co je podobné hemoroidům, což jsou potíže anomálií tlustého střeva v oblasti okolo svěrače.
Neumím napsat email Julovi a neskromně se i domnívám, že toto mé psaní by mohlo pomoci i někomu jinému ve skupině s těmito potížemi, tak proto píši svoji reakci na Julův zdravotní stav sem pod video.
Protože jsem na jedné straně takový duchovní turista, který v mládí cvičil i hathajógu, a na druhé straně také občas onemocním i různými nemocemi, stalo se mi to, že jsem před cca 15i lety dostal hemoroidy (vypadlo mi v noci při spaní tlusté střevo ze zadku tam, kde je v zadku okolo konečníku úžlabina, tak tam byl najednou takový kopeček ve tvaru Řípu) a byla to hrozná bolest.
Vzpomněl jsem si tehdy v noci v té své bolestivé hrůze, že jsem ještě mnohem dříve ve svém životě před mnoha a mnoha lety (je to cca už asi 40 let) ještě za totality vyléčil dva své kolegy v tehdejší své práci, kteří tehdy také trpěli na hemoroidy.
Měl jsem totiž praktické zkušenosti s cvičením hathajógy ve sportovním oddíle kondiční gymnastiky jógy, kam jsem docházel. A měl jsem k dispozici tehdy nově vydanou knížku „Jóga očima lékařů“, ve které se přesně to, co jsem nejdříve jenom doporučoval, a pak po letech i sám cvičil, psalo.
https://www.databazeknih.cz/knihy/joga-ocima-lekaru-69848
Knihu už jsem pochopitelně po těch desítkách let už ztratil, ale pamatuji si to, co tam bylo napsáno, a co kdysi pomohlo mým kolegům a posléze to pomohlo i mně.
A začal jsem tehdy okamžité v té kritické noci a v té své bolesti dělat to, co jsem kdysi doporučoval těm svým dávným kolegům. Dal jsem si v té posteli v lehu na zádech nohy za hlavu tak, jako bych se pokoušel začít dělat kotrmelec dozadu. V józe se ta poloha jmenuje poloha pluhu, kdy se zadek nachází nad tělem a špičky nohou se za hlavou přibližují k zemi. Pochopitelně v závislosti na mé individuální ztuhlosti se ta poloha v té mé bolestivé chvíli podobala spíše zalomené svíčce. To nevadí, za měsíc pravidelného cvičení už jsem měl špičky nohou pohodlně na zemi za hlavou.
Podstata léčení hemoroidů pomocí tohoto cvičení spočívá v tom, že pacient se musí snažit tuto polohu zaujímat (pokud možno) každý den s výdrží okolo jedné hodiny.
Gravitace pak odvede svoji práci a vyhřezlé tlusté střevo se po čase vrátí zpátky do těla.
Mohu potvrdit, že po zhruba měsíci tohoto skoro každodenního cvičení se mi moje tlusté střevo vrátilo zpátky dovnitř těla a hora Říp se mi v zadku ztratila.
Samozřejmě jsem během toho bolestivého měsíce, kdy jsem chodil jako námořník, průběžně používal i nějaké mastičky, aby se mi vyhřezlé střevo nepoškrábalo do krve, to je jasné….
Nějaká dietní opatření změny stravy asi také nelze podceňovat.
Měl jsem již tehdy, kdy mě přepadly tyto mé potíže, nastudované učení pátera Františka Ferdy, který tvrdí, že hemoroidy (zlatá žíla) jsou svým charakterem blízké křečovým žilám.
Páter Ferda například ve svých knihách nedoporučuje při křečových žilách jíst zelí, kapustu, hlávkový salát, protože tyto křehké zeleniny mohou způsobit i zkřehnutí žil.
Tak děkuji za možnost se tu vypsat ze svých léčitelských zkušeností v bláhové naději, že to tady někomu (třeba Julovi, ale nevím, zda tato videa on teď sleduje) může pomoci.
Zdravím, Ivan
František:
SUR_4a. 2Postup na dosažení vysokého stavu uvědomování
DRH: “ Vrhl jsem se na takový přístup, který spočívá v
neustálém upouštění od snažení cokoliv pozměnit –
⇒ v sobě, ⇒ ve světě,
⇒ jakýkoliv zážitek, ⇒ jakoukoliv myšlenku.
{ Jestliže nám toto “ ⇒ v sobě” nesedí, uvědomme si, že “sebe” “neměníme” (jang), ale “sebe” odstraňujeme (jin), a to zanecháváním skotačení s obsahem, který nabízí myšlenky svým vábením a šarmem. Bez přetvářky (úsměv přes zuby), bez viny}.
Byla to nepřetržitá “upouštěnovitost” (uvolňování, vzdávání se). Dostal jsem se do tohoto stavu a začal jsem vidět, jak mysl vytváří, a jak ego vytváří, zdánlivost vnímání o tomto světě. Jednou jsem upouštěl každičký okamžik po dobu 11 dní, bez přestávky. Dělat to, si vyžaduje velkou upřenou zaostřenost. Zůstal jsem v tomto upřeném zaostření, a pokračoval jsem v upouštění každé sekundy, každého zlomku sekundy, až konečně mysl zastavila a myšlenky už nevzcházely.
Znenadání se {sám od sebe} začal odvíjet jiný stav, který přesahoval stav, v kterém jsem se už nacházel – a to právě, ze všech možných lokalit, {ve značkové restauraci na bifteky} Rothman v New Yorku – ne buddhistickém klášteře, kde by člověk mohl přijít do {stavu} Satori, {stavu náhlé, ale přechodné blaženosti}. Ne, {stav} Satori je jiný… Toto bylo trvalé a nastalo samo od sebe.”
Milan:
SUR_4b. Co je oddanost?
“Máme v sobě vrozenou obrovskou, intenzivní, mocnou oddanost. Nemusíme ji vyvíjet, musíme jí jen znovu objevit. V našem nitru se již nachází energie takové obrovské moci že
člověk vyvolá tuto moc pro zanechání
každičké připoutanosti, která mu stojí v cestě.
Ochotu to udělat {, být oddaný a ještě i prosit “jakousi, duchovní moc o něco,”} nenajdete v struktuře ega. Ego vám okamžitě dohodí nějaký svár, proč by nemělo vytrvale setrvávat ve směru, kterým jste ho {nově} nasměrovali. Takže, člověk musí nazřít hlouběji do svého nitra. V samotném vrozeném jádře lidské bytosti je duchovní moc obrovské intenzity, která vlastně dokáže uskutečnit nemožné. Ego, samo o sobě, nemůže sebe překonat. Vyžaduje si přítomnost Boha. Je to díky Boží přízni: …člověk překlenuje ego, …přechází od mysli k nemysli, …přechází od myšlení si, že obsah a lineárnost je jsou vrcholnou skutečností. Je to díky boží přízni. Nikdo by tu nebyl {na této přednášce} a následoval takový cíl, kdyby taková přízeň už prvně neexistovala. Proto každý z nás, kteří jsme tu dnes, je tu na základě boží přízně.”
Záznam z 7.11.2022, kde Julo rozvinul SUR 4a a 4b:
video
FRANTIŠEK:
823 slov od Františka revidovaných Julem
Přátelé, děkujeme, že máme opět příležitost být ve skupině stejně zaměřených a osmózou obdarovávat naše kamarádská těla.
To nám usnadňuje si uvědomovat, že podléháme jenom tomu, co uchováváme v mysli. A tedy jak jsme si jindy řekli, na co vrháme pohledy a komentáře, tedy na to, co chceme, ale i nechceme, to potom intenzivněji chytáme. Je na nás, kolik pozornosti věnujeme vzcházejícímu obsahu. A zde je nutno říci, že my usilujeme jít směrem, kde nemáme komentáře.
Pokročilý ví, že nic není dobré ani zlé, jsou to jenom pohledy všedního já na svět, které ho dělají takým, a tyto pohledy pocházejí z nevědomosti, čili z nedostatku duchovního vývoje nebo uvědomování. Tedy, když jsme se všemi myšlenkami v pokoji a v tichu, tak věci ve světě jsou také v pokoji a v tichu. Záleží na tom, kde libovolně uděláme čáru rozdělující dobro od zla, která definuje naši dualitu. Zde je nutné si odkrýt, že všechny názory či stanoviska jsme nakúpili od svých rodičů, sourozenců, učitelů a jiných, kteří nás vychovali, jak nejlépe uměli v této a také v předcházejících epizodách života. Upouštíme od stanovisek, co nás vede směrem k pokoji a tichu. Důvodem, proč všední já dělá věci, je zadostiučinění a zisk, ze kterých získává čili džůsuje energii. Každá emoce a pocit jsou sami o sobě jejich vlastní odměnou. Naše ego, naše všední já, náš macík, chce soustavně zakoušet, a v žádném případě nechce mít pokoj a ticho.
Jak na to?
Musí v nás existovat neotřesitelné rozhodnutí ten pokoj mít. Pak musíme vidět nevinnost ve všech a ve všem, a ta nám umožní být láskyplnými, být soucitnými, být nehodnocujíce odpouštějícími. Jediným účinným způsobem vymotání se z cirkusu světa je pokorné uznání si vlastních nedostatků a nevědomostí, které nám umožní mít ochotu vzdát se své tvrdohlavosti, čímž v sobě otevíráme prostor Duchovní Vůli Já-Bytí, tedy nekonečné, neohraničené VěčnéJá, jakkoliv to nazveme. Každý, tedy i já, dělá vždy to nejlepší, co umí a čeho je schopný. Jinak řečeno, tímto vlastně uznáváme neohraničené, nekonečné VěčnéJá, v nás i ve všech kolem nás, čili Boha, kterého pomoc se projeví tehdy, když si přiznám, že s problémy se já sám neumím vypořádat, jsem v koncích a jednoduše je vzdávám Bohu.
Nekonečné VěčnéJá nacházíme skrze jednoduchost. Vhodné je opakovat si jakoukoliv jednu opravdovou duchovní pomůcku, kterou si týdny, měsíce či i roky oddaně říkám a používám na všechno, co mne každý den potkává. Na všechno brblání mysli si preventivně říkám něco jako:
„Nuž vypočujme si, co na to ego-macík. Nech ti dobre padně, ty vykonáváš svou práci dobre, protože si tak naprogramován.“ Nakolik přirozeností ega je se do všeho šťúrat. Čili když ještě sleduji světové zprávy, vnímám je jako pohádky vytvořeny pro ty, kteří chtějí ještě zakusovat svět.
Nebo si řeknu:
„OOOOm“
Nebo si řeknu:
„No a čo?“ „Věci sú, jako sú.“
Nebo si řeknu:
„Vykonávám potřeby přítomnosti, aniž bych si přál, aby věci byly jináč.“
Nebo si řeknu:
„Budu vědět….vidět…slyšet…poznat
Co je třeba vědět, až to bude třeba vědět“
Nebo si řeknu:
„Jsem zodpovědný za úsilí, a ne za výsledek, který pochází z tvoření a karmy, tedy je na Bohu.“
Nebo si řeknu:
„Všechen strach je mylnou představou, a já to bezpodmínečně vím, jdu skrze něj, stůj, co stůj. V absolutním, radikálním okamžiku soustavně přítomného momentu jsem vždy v bezpečí.“
Nebo si řeknu:
„Je to pravda? Je to naozaj pravda? Co mi ten pocit dělá? Jak bych se cítil bez toho pocitu? Jak bych se cítil, kdybych to viděl jináč? Mohl bych to vidět jináč? Jsem ochotný to vidět jináč? Haló, no a tedy kdy?“
Nebo si řeknu, když mi někdo něco vysvětluje:
„Je to pravda? Je to pozitivní a bezúhonné? Pozvedne mně to, když to nakoupím?“ Přece na každou myšlenku, moji i jiných, mám právo si říct: „Děkuji za pozvání, nepřijímám!“, protože neustále dávám pozor, abych v každodenním životě soustavně jednal oddaně bezúhonně.
Nebo si řeknu, když jsem něco zvoral:
„Omlouvám se, prosím odpusť mi, děkuji, mám tě v lásce.“
Opakováním výše uvedeného sami v sobě uvolňujeme prostor k zanechávání redakčních úprav a komentářů na to, co se děje kolem nás, čímž se otevíráme k možnému projevu Boží Přízně a zpřístupňujeme si postupné poznání nekonečného neohraničeného Věčné(ho)Já. Jedná se o soustavnou duchovní zamyšlenost, což vlastně může být nazváno modlitbou o Boží Přízeň, čili o přeměnu vyvolávající duchovní energii, která jakoby nabuzovala možnosti, které by nám snad jináč nepřišli na mysl v tom čase. Například o Přízeň na vzdávání našich nakúpených stanovisek, aby se situace ve vzájemném pokoji a klidu nějak rozuzlila, vykrystalizovala, či snad udrncala. Přitom dovolujeme jiným, aby byli jiní, a zároveň nedovolujeme jiným, aby měnili naše zaměření. A dospějeme k poznání, že: „Moje skutečnost je dokonalá vyrovnanost a souladná souhra.“ Tedy, karmicky se mi předkládají přesně ty životní situace, které po mém zpracování vedou ke klidu.
Závěrem ti děkujeme, Ó Pane, za tvoji Boží Přítomnost, která se projevuje jako naše existence, pokoj a ticho.
A jak Dr. Hawkins říká – Gloria in Excelsis Deo – čili Nejvyšší Sláva Bohu.
KONEC – po vyčerpání témat neoficiální části.
Bezplatné připojování se zůstává zachováno, pokud příspěvky postačují na krytí výdajů.
Družstvo Evoluce, které tyto aktivity zastřešuje, je financováno jen z darů.
Minulý týden bylo darováno 500 Kč
Děkujeme za finanční podporu.
Nabízíme záznam celého on-line setkání:
Zvukový záznam v MP3:
https://drive.google.com/file/d/1Y1YCeOKYgeZLUVcALXiwDfqJnFlTQ2iP/view?usp=sharing