. 6. dubna / apríla 2026

Na úvod setkání si pustíme Požehnání od Dr. Hawkinse. Pohodlně usaďte či ulehněte a začínáme.

Video s požehnáním od Dr. Hawkinse:

Honza:

Motto naši skupiny – CZ: „Orientace a oddanost této skupiny je k učení Dr. Davida Hawkinse. Záměrem této skupiny je sloužit jako nástroj nejvyšší duchovní Vůle, mít příležitost být v kruhu stejně zaměřených a podporovat zvyšování našeho vědomí ve jménu služby Bohu, své Bytosti a lidstvu.“

Vítáme všechny, kteří právě sledují naše 284. on-line setkání studijní skupiny Dr. Hawkinse.

Už jen tím, že jsme dotřepali svoje kostry na toto setkání, máme šanci, že se na nás něco osmózou nalepí. Tak, jak se to děje v AA nebo v jiných dvanácti krokových skupinách. Naše setkání umožňují postupné posuny z poslouchání do momentů, kdy tzv. trkne – a to naposlouchané je uplatněno v praxi, v situacích, kterými jsme karmicky přitahováni.

Kromě on-line pondělků pořádáme 2x ročně osobní setkání, vždy na jaře a na podzim. Podrobnosti jsou uvedeny na webu www.hawkins.support. Jarní setkání se bude konat v poslední dubnový týden, v termínu od čtvrtečního večera do nedělního poobědí od 23. – 26.4.2026. Přihlášky už jsou na internetové stránce připraveny ke stažení.
https://www.hawkins.support/videa/pkp13-setkani-strilky-cz-23-24-4-az-26-4-2026/
Máte-li přání i možnost přijet za námi do Střílek, přihlášku vyplňte a odešlete na e-mail, který je součástí přihlášky. Záloha se tentokrát neplatí, vše vyrovnáte v CZK až při příjezdu na Zámek.

Ti posluchači, kteří se připojili nedávno, mohou načerpat poznatky z našeho archivu on-line setkání, které jsou archivovány rovněž na stejném webu (www.hawkins.support).

Na konci setkání jsme otevřeli Bezpečný prostor v jeho nenahrávané části, umožňující otevřenější sdílení přítomných účastníků. Abychom se mohli otevřít, abychom mohli sdělit své zážitky, dotazy i to, co nás trápí. Je tu možnost sdílení beze strachu a posuzování, v láskyplnosti.

Dnešek je bez odezev, opět nenapsala žádná teta ani strejda.

Je Velikonoční pondělí. Peter má připraveno téma Ježíš.

PETER:

Kristus, Velká Noc a vzkriesenie

Jar a Veľká Noc

Jarná rovnodennosť, ktorá nastáva okolo 20. marca, je okamihom rovnováhy medzi svetlom a tmou. Slnko prekračuje nebeský rovník, čo prináša dlhšie dni a na severnej pologuli teplejšie počasie.

V predkresťanskej tradícii sa tento sviatok jari nazýval Ostara a bol spojený s germánskou bohyňou jari, slnka a plodnosti Estre, ktorej symbolom bolo vajce a zajac. V angličtine sa napríklad Veľká noc stále nazýva Easter a v nemecky hovoriacich krajinách Ostern.

Na slovanskom území sa jarnej rovnodennosti hovorilo Jarilo alebo Veľká noc, z čoho neskôr vzniklo slovo Veľká noc. V Poľsku sa tento sviatok dodnes nazýva Wielkanoc a v Bulharsku Velikden.

Mladý boh Jarilo stelesňoval silu prebúdzajúcej sa prírody, mladosť a plodnosť. Bol zobrazovaný ako krásny mladík na bielom koni, s vencom na hlave a zelenými ratolesťami v rukách. Bol synom boha hromu a blesku Peruna. Jeho meno pochádza zo slova „jarý“, čo znamená ohnivý, vášnivý a silný.

Naši predkovia v tomto období tiež vynášali bohyňu zimy a smrti Moranu. Symbolicky ju pálili alebo hádzali do rieky. Uctievali aj ďalšie bohyne, napríklad Vesnu a Ladu.

Príchod jari sa oslavoval aj skákaním cez oheň, aby sa duša aj telo očistili a ľudia si zabezpečili zdravie a plodnosť. Slovanskí predkovia tiež farbili vajíčka, väčšinou na červeno ako symbol zdravej krvi a plodnosti rodu.

Jarná rovnodennosť sa oslavovala aj v iných častiach sveta, napríklad v Mexiku, v Perzii ako súčasť osláv perzského nového roka, v Indii ako sviatok farieb symbolizujúci víťazstvo svetla nad tmou a v starovekom Egypte v rámci zmŕtvychvstania boha Osirisa.

Mnohé zvyky z predkresťanských osláv jarnej rovnodennosti boli neskôr začlenené do kresťanskej Veľkej noci – napríklad vajce ako symbol zmŕtvychvstania, zajačiky, veľkonočné ohne aj samotné časové určenie Veľkej noci nadväzujúce na prvý jarný spln po jarnej rovnodennosti.

Archetyp – Dionýzos, Orfeus a Kristus

Archetyp, ako ho opisuje Carl Gustav Jung, je vrodený a univerzálny vzorec v ľudskej psychike, ktorý sa prejavuje prostredníctvom symbolov, mýtov a náboženských príbehov. Nie je to konkrétny obraz, ale skôr „forma“, ktorá sa v rôznych kultúrach napĺňa rôznym obsahom, pričom jej podstata zostáva rovnaká.

Jedným z najvýraznejších archetypov je archetyp smrti, zostupu do podsvetia a následnej transformácie. Tento archetyp sa objavuje naprieč dejinami v rôznych podobách, napríklad v postave Dionysus, Orpheus a Jesus Christ.

Táto symbolická línia, opísaná aj Carl Gustav Jung, predstavuje vývoj vedomia vo vzťahu k životu, smrti a transcendencii. V postave Dionysus vidíme človeka ponoreného do prirodzeného cyklu života – zrodenia, smrti a znovuzrodenia. Tento cyklus sa neustále opakuje a vedomie je s ním stotožnené; smrť tu nie je prekonaná, ale je súčasťou rytmu prírody, ktorý sa deje bez vedomého odstupu či transcendencie.

V Orpheus sa tento archetyp posúva. Vedomie si začína cyklus uvedomovať a snaží sa ho pochopiť a harmonizovať. Orfeus zostupuje do podsvetia – symbolu nevedomia a smrti – aby priviedol späť Eurydiku. Dostáva podmienku, že sa nesmie obzrieť späť, no v rozhodujúcom momente to nedokáže dodržať. Tento „pohľad späť“ symbolizuje pripútanosť, pochybnosť a ego, a tým aj nedokončenú transformáciu. Orfeus tak vstupuje do temnoty, ale ešte nie je úplne slobodný; predstavuje prechodový stav medzi prírodným cyklom a duchovným uvedomením.

V Ježiš Kristus sa tento archetyp napĺňa v plnej miere. Kristus zostupuje do „pekiel“, teda do oblasti smrti a nevedomia, nie ako ten, kto niečo hľadá alebo chce získať späť, ale ako ten, kto samotnú realitu smrti premieňa. Nevyjednáva, nezlyháva a nevracia sa s pochybnosťou. Jeho vzkriesenie neznamená návrat do cyklu, ale jeho transcendenciu – zmenu úrovne bytia, v ktorej smrť už nemá konečné slovo.

Kľúčový rozdiel medzi Orfeom a Kristom spočíva práve v tomto bode: Orfeus zostupuje do podsvetia a snaží sa niečo zachrániť, no zlyháva kvôli pripútanosti, zatiaľ čo Kristus zostupuje do podsvetia a transformuje samotnú smrť, pričom jeho vedomie nie je viazané. Orfeus ukazuje cestu vedomia, ktoré zostupuje do temnoty, ale ešte sa môže stratiť; Kristus ukazuje vedomie, ktoré zostupuje do temnoty a premieňa ju zvnútra.

V tomto svetle predstavujú Dionýzos, Orfeus a Kristus tri fázy jedného archetypu: Dionýzos je život, ktorý sa deje; Orfeus je vedomie, ktoré ho začína chápať; a Kristus je vedomie, ktoré ho presahuje. Veľká noc potom symbolizuje tento prechod v jeho plnosti – zostup do temnoty, smrť ega, transformáciu a vzkriesenie vedomia, nie ako návrat, ale ako transcendenciu.

Táto línia preto nehovorí o konkurencii náboženstiev, ale o vývoji vedomia: od ponorenia v cykle, cez jeho uvedomenie, až po jeho presiahnutie.

V tomto svetle nie sú tieto príbehy oddelené, ale predstavujú rôzne prejavy toho istého archetypu v rôznych štádiách vývoja vedomia: od ponorenia v cykle, cez jeho uvedomenie, až po jeho presiahnutie. Zostup do podsvetia tak nie je len mýtickým motívom, ale univerzálnym obrazom vnútornej skúsenosti človeka, v ktorej sa stretáva s vlastnou temnotou a má možnosť ju transformovať.

Biblia nepopisuje zostup Krista do pekiel ako jeden príbeh, ale cez viaceré pasáže naznačuje, že Kristus vstúpil do oblasti smrti, aby ju prenikol a otvoril.

Kresťanstvo a cirkev

Obdobie prvých troch storočí kresťanstva bolo charakteristické živou rozmanitosťou a hľadaním. Kresťanské komunity neboli jednotné, neexistovala centrálna autorita a učenie sa odovzdávalo skôr ako živá skúsenosť než pevne definovaný systém. Ľudia kládli dôraz na vnútornú premenu, osobný vzťah k Bohu a priamu duchovnú skúsenosť. Existovalo viacero evanjelií a výkladov Kristovho učenia, pričom niektoré smery, napríklad gnóza, zdôrazňovali vnútorné poznanie ako cestu k Pravde. Kristus bol vnímaný rôznymi spôsobmi – ako učiteľ, ako osvietená bytosť, ako nositeľ Božskej prítomnosti – a tieto pohľady spolu existovali vedľa seba.

Zároveň však táto rozmanitosť prinášala aj napätie a nejednotu. Rímska ríša, ktorá ovládala väčšinu vtedajšieho sveta, potrebovala stabilitu a jednotu. Práve v tomto kontexte vstupuje do dejín cisár Konštantín Veľký, ktorý pochopil potenciál kresťanstva ako zjednocujúcej sily. Z jeho iniciatívy bol zvolaný Nicejský koncil v roku 325.

Tento koncil predstavuje zásadný obrat. Jeho cieľom bolo zjednotiť kresťanské učenie a odstrániť rozpory, ktoré by mohli ohrozovať jednotu ríše. Výsledkom bolo formulovanie oficiálnej doktríny, najmä v otázke podstaty Krista, a postupné určenie toho, čo je „pravoverné“ a čo už nie. To, čo dovtedy existovalo ako otvorené pole rôznych interpretácií, sa začalo uzatvárať do jasne definovaných hraníc.

Po koncile sa kresťanstvo postupne mení z duchovného hnutia na organizovanú inštitúciu. Vzniká hierarchia, upevňuje sa autorita biskupov a cirkev sa čoraz viac prepája so štátnou mocou. Učenie sa stabilizuje, texty sa vyberajú a kanonizujú, zatiaľ čo iné sú odmietnuté alebo zabudnuté. Táto zmena priniesla veľkú výhodu – kresťanstvo sa dokázalo rozšíriť, prežiť stáročia a vytvoriť jednotný základ pre celú civilizáciu.

Zároveň však došlo aj k určitej strate. Pôvodná spontánnosť, vnútorná sloboda a dôraz na osobnú skúsenosť sa čiastočne vytratili a boli nahradené dôrazom na správnu vieru, dogmu a vonkajšiu príslušnosť. Duchovná cesta sa tak v mnohých prípadoch zmenila na systém pravidiel a štruktúr.

Ak by sme to mali vyjadriť obrazne, rané kresťanstvo bolo ako živý oheň, ktorý horel rôznymi smermi a formami. Po Nicejskom koncile bol tento oheň vložený do lampy – stal sa stabilnejším, viditeľnejším a schopným osvetliť väčší priestor, no zároveň bol určitým spôsobom ohraničený.

Preto keď dnes hodnotíme kresťanstvo a cirkev, je dôležité rozlišovať medzi pôvodným učením a jeho historickou formou. Učenie Krista nesie hlboký dôraz na lásku, odpustenie a vnútornú premenu. Historická cirkev tieto hodnoty často zachovávala a šírila, no zároveň ich niekedy deformovala pod vplyvom moci, strachu a ľudských slabostí.

Vyvážený pohľad teda neznamená ani nekritické ospevovanie, ani odmietanie. Znamená vidieť, že kresťanstvo prinieslo do sveta zásadný posun v chápaní človeka a súcitu, no zároveň prešlo procesom, v ktorom sa čisté duchovné jadro stretlo s realitou ľudskej spoločnosti.

Nový Zákon s knihou zjavenia (King James) 640

Nový Zákon bez knihy zjavenie 790

Nový Zákon Lamsa 750

Kniha Genesis, kniha Mojžišova od Lamsa 660

Biblia Gerge Lamsa z aramejštiny komplet 495

Biblia Gerge Lamsa z aramejštiny bez zjavení 880

Kresťanstvo po Nicejskom Koncile 485

Kresťanstvo pred Nicejským Koncilom 325AD 840

8 Blahoslavení

Kázání nahoře je zaznamenáno v Matoušově evangeliu v kapitolách 5 až 7. Je to nejdelší a nejuceleňejší záznam Ježíšova učení a začíná osmi větami, které teologové nazývají blahoslavenství.

Blahoslavení chudí duchem. Blahoslavení tiší. Blahoslavení plačící. Blahoslavení lační a žíznivý po spravedlnosti. Blahoslavení milosrdní. Blahoslavení čistého srdce. Blahoslavení tvůrci pokoje. Blahoslavení pronásledování pro spravedlnost.

Tato slova zná téměř každý, kdo kdy byl v kontaktu s křesťanskou kulturou. Ale jejich aramejský originál začíná slovem, které nemá v řečtině ani v češtině přesný ekvivalent. Slovem, které nese v sobě vrstvu smyslu, jež při překladu téměř vždy zmizí – Tubejhun.

Toto je aramejské slovo, které stojí za slovem blahoslavení. Tubejhun neznamená blahoslavení ve smyslu náboženského požehnání udělovaného zvenčí. Vychází z kořene, který označuje stav nalezení správné cesty zpět. Stav člověka, který se vrátil ke svému zdroji. Člověka, který našel cestu domů.

Dougles Kloc překládá Tubejhun jako ti, kteří se znovu napojili na původní přirozenost vesmíru. Ti, kteří nalezli svůj střed, ti, kteří žijí v souladu s hlubším řádem věcí.

Toto není pasivní stav. Není to odměna slíbená po smrti. Je to popis živého stavu vědomí, který je přítomen právě teď v každém člověku, který ho nalezl.

Blahoslavení chudí duchem

Jeho aramejský originál je možná nejdramatičtějším příkladem toho, jak daleko se překlad vzdálil od originálu.

Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské.

Aramejské slovo pro chudé v tomto kontextu je meskene. A meskene nevychází primárně z kořene označujícího chudobu v ekonomickém smyslu. Vychází z kořene označujícího prázdnotu, otevřenost, místo, kde není nic, co by bránilo průchodu.

Meskene jsou ti, jejichž vnitřní prostor je prázdný od neustálého vnitřního hluku, od neustálého komentáře, hodnocení, plánování, strachu, vzpomínek a očekávání, která zaplňují mysl většiny lidí většinu času.

Ti, kteří se naučili vytvořit vnitřní ticho, kteří se naučili být přítomni.

A aramejské slovo pro ducha v tomto kontextu je ruha. Ruha v aramejštině označuje dech, vítr, pohyb vzduchu, ale také životní sílu, dynamickou přítomnost, to, co proudí a co nelze zadržet.

Meskene druha jsou tedy ti, jejichž vnitřní pohyb, jejichž životní síla je nezatížená, volná, průchodná.

Přesnější překlad zní: Šťastní jsou ti, kteří vytvořili vnitřní prostor. Ti, jejichž mysl je otevřená jako prázdná nádoba, do které může vstoupit něco většího.

John Kabat-Zinn, profesor medicíny na Harvardské univerzitě, který celý svůj vědecký život věnoval výzkumu toho, jak vnitřní ticho ovlivňuje lidský mozek a zdraví, popisuje stav přítomnosti bez mentálního komentáře jako jeden z nejvzácnějších a nejzdravějších stavů lidského vědomí.

Ježíš tento stav popisoval v aramejštině jako meskene druha. Jazyk je jiný, věc je tatáž.

Blahoslavení tiší

Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví.

Aramejský originál je makiché. A makiché nevychází z kořene označujícího pasivitu, vychází z kořene označujícího sílu, která je usměrněna, energii, která je vědomě řízena.

Douglas Kloc makiché překládá jako ti, kteří se ohýbají jako větev ve větru. Ti, kteří mají sílu, ale vědí, kdy ji uvolnit a kdy zadržet.

Makiché jsou ti, kteří ovládli svou vlastní vnitřní sílu, kteří nejsou hnáni svými impulzy, svým egem, svým strachem nebo svou potřebou dominovat.

A aramejské slovo za zemi je ara. Ara v aramejštině neznamená pouze fyzickou zemi v geografickém smyslu, znamená plodnou půdu, schopnost přinášet ovoce, schopnost projevovat se ve fyzickém světě.

Přesnější překlad zní: Šťastní jsou ti, jejichž usměrněná síla má vliv na reálný svět, kteří dosahují trvalých výsledků nikoli silou prosazení, ale silou vědomého směřování.

Blahoslavení plačící

Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.

Aramejské slovo je abilej. A abilej nevychází jen z kořene označujícího fyzický pláč nebo smutek. Vychází z kořene, který označuje hlubokou touhu po tom, co chybí, hlubokou citlivost k nepřítomnosti něčeho důležitého, schopnost cítit bolest světa, nikoli jen svou vlastní bolest.

Douglas Kloc popisuje abilej jako ty, kteří mají otevřené srdce pro utrpení světa, kteří si nedovolují zůstat lhostejní, kteří nejsou otupělí vůči tomu, co se kolem nich děje.

Aramejské slovo za potěšením nitnahamun vychází z kořene označujícího útěchu, uzdravení, obnovu.

Přesnější překlad zní: Šťastní jsou ti, jejichž srdce je dost otevřené, aby cítilo bolest, protože právě tato otevřenost jim umožní přijmout uzdravení.

Člověk, jehož srdce je uzavřené, nemůže být ani raněn, ani uzdraven. Zůstane nedotčen a zároveň neproměněn.

Abilej jsou ti, kteří si dovolí být dotčeni a právě proto mohou být proměněni.

Blahoslavení lační a žízniví po spravedlnosti

Blahoslavení lační a žízniví po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.

Aramejský originál je kfine lekenuta. A khenuta, slovo překládané jako spravedlnost, nevychází z kořene označujícího spravedlnost jako systém odměn a trestů. Vychází z kořene označujícího vyrovnanost, soulad, správné proporce, stav, kdy vše je na svém místě.

Přesnější překlad zní: Šťastní jsou ti, kteří touží po vnitřním souladu, kteří jsou hladoví a žízniví po tom, aby jejich život byl v souladu s tím, co považují za hluboce pravdivé, kteří nemohou žít v rozporu mezi tím, co cítí jako pravdu a tím, jak žijí.

Tato touha po celistvosti je podle aramejského originálu podmínkou nasycení, protože jen ten, kdo skutečně touží po celistvosti, může ji nalézt.

Blahoslavení milosrdní

Blahoslavení milosrdní, neboť oni milosrdenství dojdou.

Aramejské slovo je mrahmane. A mrahmane vychází z kořene rahma.

Rahma v aramejštině je jedním z nejbohatších a nejkomplexnějších slov celého jazyka. Označuje lůno, dělohu, místo, ze kterého vychází nový život. Označuje lásku, která je fyzická, viscerální, hluboce tělesná.

Není to láska jako abstraktní princip. Je to láska jako živá síla, která se pohybuje skrze tělo.

Douglas Klotz popisuje rahma jako kosmickou lásku, která pulzuje celým vesmírem, jako tvůrčí sílu, která stojí za vším, co existuje.

Mrahmane jsou ti, kteří jsou otevřeni průchodu této síly skrze sebe, kteří se nestali překážkou pro rahma, ale kanálem.

Přesnější překlad zní: Šťastní jsou ti, skrze které proudí kosmická tvůrčí láska. Ti, kteří se nestali nepropustnými pro to, co by chtělo skrze ně proudit.

A rahma se k nim vrátí ne jako odměna za dobré chování, ale jako přirozený důsledek otevřenosti, jako ozvěna, protože to, co skrze člověka proudí, se vrací a to, co člověk blokuje, ho blokuje nazpět.

Blahoslavení čistého srdce

Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha uzří.

Aramejské slovo je daché lebhon. A daché nevychází z kořene označujícího morální čistotu v náboženském smyslu. Vychází z kořene označujícího průzračnost, čistotu jako absenci zakalení, jako schopnost propouštět světlo bez deformace.

Lebhon, srdce v aramejštině, není jen emocionální centrum. Je to centrum celé osobnosti, to, z čeho vychází vnímání, rozhodování a záměr.

Daché lebhon jsou tedy ti, jejichž vnímání není zakaleno, jejichž srdce propouští realitu tak, jak je, bez deformace způsobené strachem, touhami, předsudky nebo traumaty.

Přesnější překlad zní: Šťastní jsou ti, jejichž vnitřní oko je čisté, kteří vidí věci tak, jak jsou, ne tak, jak je chce vidět jejich ego.

A oni Boha uzří. Aramejský originál je nehezun l’Alaha. A nehezun nevychází z kořene označujícího fyzické vidění, ale z kořene označujícího hluboké pochopení, rozpoznání, proniknutí k podstatě věci.

Přesnější překlad zní: Šťastní jsou ti, jejichž vnímání je průzračné, protože oni pochopí, co je pod povrchem věcí. Oni uvidí, co ostatní přehlédnou.

Blahoslavení tvůrci pokoje

Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni syny Božími.

Aramejské slovo je avdej šlama. A šlama je aramejský ekvivalent hebrejského šalom – celistvost, harmonie, stav, kdy nic nechybí a vše je na svém místě.

Klíčem tohoto blahoslavenství je slovo avdej. Avdej nevychází z kořene označujícího pasivní přítomnost pokoje. Vychází z kořene označujícího aktivní tvoření, práci, konání.

Avdej šlama jsou doslova ti, kteří aktivně pracují na vytváření celistvosti, kteří přinášejí harmonii tam, kde je rozpad, kteří obnovují vztahy, kde jsou přerušeny, kteří léčí, kde je rána.

A oni budou nazváni syny Božími. Aramejský originál je bnej Allaha. Bnej v aramejštině neznamená biologické potomstvo. Znamená ty, kteří nesou vlastnosti, kteří projevují přirozenost.

Bnej Allaha jsou ti, kteří projevují přirozenost Boha.

A co je v Bohu podle celého kázání nahoře? Rahma, celistvost, průzračné vnímání, otevřenost, tvůrčí láska.

A avdej šlama jsou ti, kteří toto projevují v reálném světě, v reálných vztazích, v reálných situacích.

Blahoslavení pronásledovaní pro spravedlnost

Blahoslavení pronásledovaní pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.

Aramejský originál je metrdafin metul khenuta.

Metrdafin nevychází z kořene označujícího pouze vnější pronásledování ze strany druhých. Vychází z kořene označujícího být hnán, tlačen, vytlačován ze svého místa.

Přesnější překlad zní: Šťastní jsou ti, kteří jsou tlačeni ze svého místa právě proto, že usilují o vnitřní soulad, kteří jsou vytlačováni ze svého pohodlí, ze svých jistot, ze svých navyklých vzorců právě proto, že se odmítají vzdát touhy po celistvosti.

Toto není blahoslavenství mučedníků v náboženském smyslu. Je to blahoslavenství každého člověka, který v životě zažil, že cesta k vnitřní celistvosti není snadná, že proces proměny přináší odpor zvenku i zevnitř, že touha žít v souladu s tím, co považujeme za hluboce pravdivé, nás někdy stojí pohodlí, bezpečí nebo přijetí druhých.

A jejich je království nebeské. Aramejský originál je malkuta d’šmaja. Záměr, který prostupuje vším. Stav vědomí, ve kterém je člověk v souladu s hlubším řádem věcí.

Závěr (z prepisu)

Meskene druha – jsou ti, kteří vytvořili vnitřní ticho.

Makiché – jsou ti, kteří ovládli svou sílu.

Abilej – jsou ti, jejichž srdce je otevřené.

Kfine lekenuta – jsou ti, kteří touží po vnitřním souladu.

Mrahmane – jsou ti, skrze které proudí kosmická láska.

Daché lebhon – jsou ti, jejichž vnímání je průzračné.

Avdej šlama – jsou ti, kteří aktivně vytvářejí celistvost.

Metrdafin metul khenuta – jsou ti, kteří tuto cestu nevzdávají navzdory odporu.

Ježíš nestál na tom kopci a neříkal lidem, co mají dělat. Neříkal „buďte pokorní, buďte tiší, buďte milosrdní, nebo vás čeká trest“.

Popisoval různé způsoby, jak se člověk vrací ke svému zdroji, různé aspekty vnitřního probuzení, které jsou k dispozici každému.

A co je na aramejském originálu kázání nahoře možná nejdůležitější, je to, co v překladu zcela zmizelo.

Žádné z osmi blahoslavenství není podmíněno vnějšími okolnostmi. Žádné z nich neříká, budeš-li žít v určité zemi, patřit k určité skupině, věřit v určitá dogmata.

Každé z nich popisuje vnitřní stav, který je přístupný každému člověku v každé době, v každých podmínkách.

Gautama Buddha

Ušľachtilá osemdielna cesta

správne pochopenie
správny zámer
správna reč
správne konanie
správne živobytie
správne úsilie
správna všímavosť
správna koncentrácia

Kristus

8 blahoslavenstiev

vnútorné ticho (meskene)
vedomá sila (makiché)
otvorené srdce (abilej)
túžba po pravde (khenuta)
prúdenie lásky (rahma)
čisté vnímanie (daché)
tvorenie harmónie (šlama)
vytrvanie v pravde

Porovnanie krok za krokom

Budha (cesta)	Ježiš (blahoslavenstvo)	Spoločný princíp
správne pochopenie	čisté vnímanie	vidieť realitu bez skreslenia
správny zámer	túžba po pravde	smerovanie vedomia
správna reč/konanie	tvorcovia pokoja	prejav v realite
správne úsilie	vytrvanie v pravde	disciplína vedomia
všímavosť	vnútorné ticho	prítomnosť
koncentrácia	čisté srdce	stabilita vedomia
neulpievanie	milosrdenstvo	otvorenosť toku
rovnováha	tichosť (makiché)	neextrémnosť

Podobnosť knihy Zjavenia v Hinduizme – Uddhava Gita

Mnohí z vás už pravdepodobne počuli výklady nášho od Davida Hawkinsa týkajúce sa Kniha Zjavenia, poslednej knihy Nového zákona, ktorá je niektorými interpretovaná ako text obsahujúci symboliku spojenú s nižšími astrálnymi úrovňami vedomia.

V tomto texte je Ježiš Kristus zobrazovaný ako postava prichádzajúca na bielom koni, s mečom, v úlohe sudcu, ktorý prináša spravodlivosť a trest pre tých, ktorí nekonajú v súlade s Božím poriadkom. Tento obraz býva vnímaný ako kontrast k jeho učeniu o láske, odpustení a milosrdenstve, ktoré poznáme z evanjelií.

Zaujímavé je, že podobný motív sa objavuje aj v hinduistickej tradícii, konkrétne v texte Bhagavata Purána (známej aj ako Srimad Bhagavatam), ktorý patrí medzi významné duchovné spisy Indie. Tento text rozsiahrom spis, ktorý možno oprávnene nazvať „hinduistickou Bibliou“ obsahuje okrem iného Uddhava Gíta (11. spev), ako aj rozsiahle opisy života a pôsobenia Krišna v 10. speve.

V 12. speve tejto knihy sa objavuje postava Kalki, budúceho avatara boha Višnua. Kalki je zobrazovaný ako jazdec na bielom koni s mečom, ktorý prichádza ukončiť obdobie úpadku (Kali jugy) a obnoviť dharmu, teda kozmický poriadok.

Hoci tento motív vykazuje zjavné paralely s jazdcom na bielom koni v Zjavenie Jána, rozdiel spočíva v tom, že kresťanská tradícia v tejto postave často vidí Krista ako sudcu na konci času, zatiaľ čo v hinduistickom kontexte ide o cyklický proces obnovy dharmy v rámci nekonečných kozmických cyklov.

Tento paralelný motív jazdca na bielom koni poukazuje na určitý archetypálny obraz prítomný v rôznych duchovných tradíciách. Zároveň však jednotlivé tradície interpretujú tento obraz odlišne – v kresťanstve často v kontexte konečného súdu, zatiaľ čo v hinduizme v rámci cyklického chápania času a opakovanej obnovy poriadku.

JEŽIŠ KRISTUS A UTRPENIE ĽUDSTVA

Autor: David R. Hawkins

„Ježiš prežíval utrpenie celého ľudstva a tým, že ho prijal, sa stalo aj jeho vlastným. Zabudol som ten cirkevný výraz. On ho akoby znovu prežil – prežil ho priamo, ako skúsenosť – utrpenie ľudstva.

Pamätám si, že to bola vec, ktorá ma úplne vyviedla z miery ako veľmi prísneho nábožensky založeného človeka. Jedného dňa som kráčal lesom a zrazu, bez akéhokoľvek premýšľania, prišlo poznanie a zároveň sa mi „ukázala“ celkovosť utrpenia celého ľudstva naprieč všetkými časmi – celá dimenzia agónie ľudskej existencie od počiatku až doteraz.

Ako som mohol veriť v Boha, ktorý by toto dovolil alebo dokonca stvoril? Pretože ako naivný veriaci som si myslel, že Boh je príčinou všetkého. Neuvedomoval som si, že to, na čo som sa pozeral, bola celkovosť utrpenia ľudského ega. Práve popieranie Boha je tým, čo vytvára všetku túto agóniu.

Zažiť to – hoci som to videl – som to nezažil. Ježiš Kristus však prežil toto všetko, a práve tým získal právo na spásu celého ľudstva.

Ďakujem Ti, Pane. Ďakujem Ti, Ježiš Kristus, že si to vykonal.“

Otázka: Prečo Ježiš Kristus neučil o karme?

Odpoveď: Skutočnosť, že ego a karma sú v podstate jedno a to isté, by robila priame zaoberanie sa touto témou nadbytočným. Mohlo sa to považovať za zbytočné odbočenie, ktoré by sa v kontexte vtedajšej kultúry javilo ako odchýlka. V duchovne vyspelejších kultúrach, ako je India a Ďaleký východ, bola táto téma už prijatá a ľuďom dobre známa. Obyvateľstvo v čase Ježiša by ju s najväčšou pravdepodobnosťou považovalo za cudziu alebo neprijateľnú.

Ježiš si bol vedomý, že spása závisí od dobrovoľného opustenia negatívnych aspektov ega (hriechu) a od smerovania k bezpodmienečnej láske a duchovnej cnosti. Ak je ego predmetom duchovného úsilia, potom jeho rozpustenie znamená koniec karmy, ktorá sa podieľala na jeho vzniku. Učil tiež, že osud (karma) duše je nepriaznivo ovplyvnený hriechom, a preto jej určením (karmou) je buď nebo, alebo peklo.

Obaja – Siddhártha Gautama aj Ježiš – vedeli, že ego nemožno prekonať bez sily a duchovnej pomoci učiteľa, spasiteľa alebo príhovoru Ducha Svätého. Potreba učiteľa bola už tradíciou prijatou vo východných náboženstvách, kde múdry učiteľ zohrával kľúčovú úlohu ako zdroj duchovnej sily a učenia pravdy. Či je to nevyhnutné v živote konkrétneho hľadajúceho, možno podľa tohto prístupu rozlíšiť a objasniť pomocou svalového testovania.

Ježiš uznal aj reinkarnáciu, keď uviedol, že Eliáš sa vrátil ako Ján Krstiteľ (Matúš 11:7–14 a 17:10–13).

Podľa duchovného výskumu založeného na svalovom testovaní Ježiš nemal predchádzajúce ľudské životy, ale zostúpil z neba. Jeho cieľom bolo zjaviť pravdu o realite Boha a neba a jeho poslaním bola spása ľudstva.

Podľa tej istej metodológie je spasiteľ potrebný pre všetkých, ktorí kalibrujú pod úrovňou 600. Naopak, účelom Budhu, ktorý mal mnoho predchádzajúcich životov, bolo učiť cestu k osvieteniu, teda dosiahnuť úroveň 600 alebo viac. Preto si Budha pamätal predchádzajúce inkarnácie a zdôrazňoval zákony karmy a dôležitosť vyhýbania sa negatívnej karme (hriechu), ktorá by zabránila duši vstúpiť po fyzickej smrti do neba.

Tí hľadajúci, ktorí sú duchovne vyspelejší, si volia cnosť a nebo z lásky k Bohu, a nie len z vyhýbania sa hriechu zo strachu alebo pocitu viny. Ak je hriech v podstate nevedomosť plus živočíšny inštinkt, je kontraproduktívne ho „nenávidieť“, pretože tým sa človek zapletá do ďalšej pozície ega.

Otázka:

Dr. Hawkins, ako zlučujete Ježišovo učenie, že „Nik nepríde k Otcovi, iba skrze mňa“, s Vašimi učeniami a s tým, že existujú aj iní avatári, ktorí kalibrujú na úrovni 1000, podobne ako Ježiš?

Odpoveď:

Pretože neosvietený človek sa identifikuje s formou a telom, myslí si, že Ježiš bol osobou. Po úrovni 600 sa človek už neidentifikuje s formou ani telom a začne mu dochádzať, že Ježiš Kristus je Pole. Pole, ktoré mohlo na určitý čas zahŕňať aj telo.

Všetky bytosti pod úrovňou 600 potrebujú Spasiteľa. Preto prechod do vyšších úrovní nad 1000 je možný iba skrze toto Pole, ktoré bolo historicky nazývané Kristovo vedomie.

Nik nemôže ísť za úroveň 1000 bez toho, aby najprv prešiel cez Pole Krista.

Božská prítomnosť zjavená.

Postava pred tebou kalibruje na úrovni 1000 — vrchole ľudského vedomia.

Presahujúc formu, presahujúc čas, toto je esencia bezpodmienečnej Lásky a Pravdy.

Vidieť takúto bytosť znamená zahliadnuť nekonečno —

tiché pozvanie odovzdať ego a kráčať po vnútorných vodách milosti.

Evanjeliá

Evanjelium podľa Jána 15, 1–5

**„Ja som pravý vinič a môj Otec je vinohradník.

Každú ratolesť na mne, ktorá neprináša ovocie, odstraňuje,

a každú, ktorá prináša ovocie, čistí, aby prinášala ešte viac ovocia.

Vy ste už čistí pre slovo, ktoré som vám povedal.

Ostaňte vo mne a ja vo vás.

Ako ratolesť nemôže prinášať ovocie sama od seba,

ak neostane na viniči, tak ani vy, ak neostanete vo mne.

Ja som vinič, vy ste ratolesti.

Kto ostáva vo mne a ja v ňom, ten prináša veľa ovocia,

lebo bezo mňa nemôžete nič urobiť.“**

Evanjelium podľa Lukáša 4:16–30

Ježiš prišiel do Nazareta, kde vyrástol, a podľa svojho zvyku vošiel v sobotu do synagógy. Vstal, aby čítal, a podali mu knihu proroka Izaiáša. Otvoril ju a našiel miesto, kde bolo napísané: „Duch Pána je nado mnou, lebo ma pomazal, aby som hlásal evanjelium chudobným; poslal ma ohlasovať zajatým prepustenie a slepým navrátenie zraku, utláčaných prepustiť na slobodu a ohlasovať milostivý rok Pána.“ Potom knihu zavrel, vrátil ju sluhovi a sadol si. Oči všetkých v synagóge boli naň uprené. Začal im hovoriť: „Dnes sa splnilo toto Písmo, ktoré ste práve počuli.“

Všetci mu prisviedčali a divili sa milým slovám, ktoré vychádzali z jeho úst, a hovorili: „Nie je to Jozefov syn?“ On im povedal: „Veru, hovorím vám: Žiaden prorok nie je vzácny vo svojej vlasti.“ Keď to počuli, všetkých v synagóge naplnil hnev. Vstali, vyhnali ho z mesta a viedli ho až na okraj vrchu, na ktorom bolo ich mesto postavené, aby ho zhodili dolu. On však prešiel pomedzi nich a odišiel.

Evanjelium podľa Lukáša 13:10–17

Ježiš učil v synagóge v sobotu. Bola tam žena, ktorá bola osemnásť rokov chorá a zohnutá, takže sa nemohla vôbec vystrieť. Keď ju Ježiš uvidel, zavolal si ju a povedal jej: „Žena, si oslobodená od svojej choroby.“ Položil na ňu ruky a hneď sa vzpriamila a oslavovala Boha. Predstavený synagógy sa však nahneval, že Ježiš uzdravuje v sobotu, a povedal zástupu: „Šesť dní je určených na prácu. V tie dni prichádzajte, aby ste sa dali uzdraviť, a nie v sobotu.“ Pán mu odpovedal: „Pokrytci! Neodväzuje každý z vás v sobotu svojho vola alebo osla od jaslí a nevedie ho napojiť? A túto Abrahámovu dcéru, ktorú satan osemnásť rokov držal spútanú, nebolo treba v sobotu z týchto pút vyslobodiť?“ Keď to povedal, všetci jeho protivníci sa zahanbili a celý zástup sa radoval zo všetkých slávnych vecí, ktoré robil.

Matúš 26:36–46

Ježiš prišiel so svojimi učeníkmi na miesto zvané Getsemani a povedal im: „Sadnite si tu, kým sa ja pôjdem tam modliť.“ Vzal so sebou Petra a Zebedejových synov a začal pociťovať smútok a úzkosť. Vtedy im povedal: „Moja duša je smutná až na smrť. Zostaňte tu a bdejte so mnou.“ Trochu poodišiel, padol na tvár a modlil sa: „Otče môj, ak je možné, nech ma minie tento kalich. No nie ako ja chcem, ale ako ty.“

Potom prišiel k učeníkom a našiel ich spať. Povedal Petrovi: „Tak ste nemohli ani hodinu bdieť so mnou? Bdejte a modlite sa, aby ste neprišli do pokušenia. Duch je síce ochotný, ale telo slabé.“ Znovu odišiel a modlil sa tými istými slovami. Keď sa vrátil, opäť ich našiel spať, lebo mali ťažké oči. Nechal ich, znovu odišiel a tretí raz sa modlil. Potom prišiel k učeníkom a povedal im: „Ešte stále spíte a odpočívate? Hľa, prišla hodina a Syn človeka sa vydáva do rúk hriešnikov.“

Lukáš 22:44

„A keď sa ocitol v úzkosti, ešte vrúcnejšie sa modlil; a jeho pot bol ako kvapky krvi, ktoré padali na zem.“

Klipy s DRH přednášek:

. 1. Vliv Ježíše na vzestup úrovně vědomí lidstva,

. 2. Ježíš a jeho jediná inkarnace,

. 3. Co řekl Ježíš na kříži?

. 4. Ego je lhář

Honza:

Pokud jsou nějaké dotazy, můžeme odpovědět ihned nebo na konci setkání.

. 6. dubna: Postřehy z knihy „Podél cesty k Osvícení“

Lidský život tak slouží duchu. Svět je méně bolestivý, pokud jej oceňujeme jako nejvyšší školu, jejímž prostřednictvím si zasloužíme spásu a posloužíme si (vzájemně) vlastními životy.

Z knihy „Věčné JÁ: Skutečnost a Subjektivita“ (2001), kapitola 4: „Ego“ a společnost, orig. str. 81.

S dalšími souvislostmi:

Vývoj vědomí si žádá širokou škálu možností a hrací pole, které poskytuje téměř neomezené volby pro vývoj. Představuje-li lidský život proces učení, pak je společnost ideální školou, která poskytuje nesmírně širokou škálu možností pro četné úrovně vědomí, aby se mohly rozvíjet, postupovat, definovat, identifikovat a chápat nekonečné množství jemností, stejně jako se učit hrubší lekce.

Ego je nesmírně houževnaté, a proto se často zdá, že vyžaduje extrémní podmínky, než se vzdá nějakého stanoviska. Často je zapotřebí kolektivní zkušenosti milionů lidí v průběhu mnoha staletí, aby se naučili i to, co se při zkoumání jeví jako jednoduchá a zřejmá pravda, totiž že mír je lepší než válka nebo že láska je lepší než nenávist.

Úroveň vědomí je určována volbami učiněnými duchovní vůlí, a proto je důsledkem, ale i určujícím faktorem karmy. Svoboda vývoje si žádá svět, který poskytuje co největší možnost vzestupu nebo sestupu po duchovním žebříčku. Z tohoto pohledu se jedná o ideální svět a jeho společnost je tvořena širokou škálou možností zakoušení.

Svoboda je příležitost utvářet svůj vlastní osud a učit se vrozeným duchovním pravdám, které jsou zásadní. Aby došlo k zásluhám nebo pokleskům, musí být volby učiněny ve stavu víry a zakoušení, že jsou „skutečné“. Tak i iluze slouží duchovnímu růstu, neboť se v daném okamžiku jeví jako skutečná.

Otázka: Jaké je nejlepší stanovisko, z něhož můžeme nahlížet na společnost?

Odpověď: Soucitná shovívavost. Psychika průměrného člověka je zahlcena vrstvami naprogramovaných systémů přesvědčení, kterých si není vědom. Z naivity a víry v princip příčinnosti, se domnělé příčiny a jejich řešení hledají „tam venku“. Se zralostí a moudrostí duchovna se hledání zaměří dovnitř, kde se zdroj a řešení nakonec objeví.

Z knihy „Věčné JÁ: Skutečnost a Subjektivita“ (2001), kapitola 4: „Ego“ a společnost, orig. str. 80-81.

Upozornění:

Překlad se může lišit od oficiálních či amatérských dostupných překladů.

Dotazy k dnešním tématům?

Báseň od Kami:

Vyznání lásky

Vyznání lásky k Životu,

nekráčíš už na Bogotu.

Smrt překonals na kříži,

had se kolem nepliží.

Požehnal si lidem i přes tvé rány,

otevřel si k sobě brány.

Děkuji za křest ve tvém jménu,

máme ten dar za odměnu.

Cítím tvou Lásku velice,

třeba při krájení krajíce.

Cítím tvou energii při službě,

když myjí nohy úslužně.

Vděčím Ti za mnohé i Lásku,

když vnímám Tě na obrázku.

Energie tvá je zvláštní velice,

otevírá srdce, zapaluje i svíce.

Tobě i Budhovy společně věřím,

když myslím na vás, neláteřím.

Když myslím na vás, jsem v klidu,

věnuji se vnitřně úklidu.

Děkuji za tvou přímluvu z Lásky,

děkuji ze srdce, i Tvé provázky.

Provázky zlatých i stříbrných nití,

které nám všem na Cestu svítí.

Bylo vše, tak jak bylo, karmu chápu,

ledacos se i podařilo, již netápu.

Snad tvé výzvě Lásky a štědrosti,

porozumím v Duchu bdělosti.

Chci Ti zpívat ze srdce, z Lásky,

žes mne podržel a to bez urážky.

Vysílám Ti Bože děkovný dopis,

žes nechal na Zemi svůj podpis.

Snad jen i toto láskyplné vyznání,

pro Tebe symbolem pokání.

Symbolem prosté lásky k Bohu,

jak vyjádřuje nitro ve slohu.

Láskyplné vyznání, co říci více,

uvnitř již hoří tvá svíce.

Zřím ji a mám ji v dohledu,

používajíc krásy nadhledu.

Někdy si musím připomenout,

že není dobré zapomenout.

Proto je dobré každé ráno,

děkovat za Život, jak je známo.

HONZA:

Na email jan.macto@gmail.com můžete psát odezvy a dotazy.

Na stejný email můžete psát i pro aktivaci emailových upozornění, zejména o nadcházejících setkáních.

Bezplatné připojování se zůstává zachováno, pokud příspěvky postačují na krytí výdajů.

Jsme financovaní jen z darů.

Minulý týden bylo darováno 6240 Kč

Děkujeme za finanční podporu. Jak nás podpořit je uvedeno na www.hawkins.support v boční liště.

Nyní bude ukončen záznam pro youtube a nahrávané zálohy – ale na zoomu budeme pokračovat a přesuneme se do závěrečné části, umožňující otevřenější sdílení přítomných účastníků. Je to tady pro jen nás, abychom se mohli otevřít, abychom mohli sdělit své zážitky i dotazy a problémy. Je tu možnost sdílení beze strachu a posuzování, v láskyplnosti.

Loučíme se s posluchači na Youtube. Můžete se připojit na Zoom.
Dobré ráno!

Nabízíme záznam on-line setkání:

Zvukový záznam setkání v MP3:

https://drive.google.com/file/d/1L_R-yfQLAx893BKbIdVQa6rdAOnqk0UM/view?usp=sharing